Asi k tomu přispěl fakt, že ten den schvalovali jeho kolegové poslanci (včetně jednoho jediného jeho kolegy- partajníka); zařazení 21. srpna mezi významné dny. Jako odezva na jeho výroky týkající se tohoto výročí, se strhla v českých médiích menší bouře. Grospič vyjádřil názor, že šlo o tragický moment. Prý však nebyla odzbrojena ani čsl. armáda, ani zlikvidována státní moc tak, jak se to stalo u jiného kandidáta na zařazení mezi významné dny českého státu.

Fakt je, že tyto dny se stále vzpomínají bez ohledu na to, zda jsou uznány jako významné nebo ne. Faktem je, že nejde jenského státu, zatímco jiné dny patří sice mezi státní svátky, ale neexistuje žádná jistota, že k nějakým významným událostem kdysi v minulosti došlo. Třeba svátek svatého Václava oslavovaný jako den české státnosti. Dokonce se občas pochybuje, že takový panovník vůbec existoval, či že  k oné památné události vůbec došlo.  Stejně tak to platí i o Velkém pátku v předvečer Velikonoc jako svátků jara, který slaví  stěží jedna dvacetina obyvatelstva (ne-li méně), náležejících k praktikujícím katolíkům.

   

Třeba otázka týkající se toho, co to je ta oficiální linie strany, a&n také jaké další nevhodné výroky by se ještě mohly objevit. Myslel tím snad třeba něco takového jako tvrzení, že 21. Srpen 1968 byl aktem bratrské pomoci; ze strany SSSR na obranu socialismu v tehdejším Československu? V takovém případě by šlo o výrok, který naprostá většina bývalých i dnešních komunistů už minimálně jednou pronesla při prověrkách na počátku 70. let. Jen díky tomu zůstali tzv. u lizu a mohli být držiteli stranických knížek zajišťujících& jim četná privilegia. Díky tomu se mnozí dnešní „bejvalci“, kteří zapomněli na svoji minulost, mohli stát premiéry, ministry a jinak důležitými lidmi po Listopadu. Ovšem jen v případě, že už ukončili své členství ve straně a rychle změnili své, do té doby běžně pronášené názory. Jen díky tomu se třeba dnešní premiér může ptát, zda svůj zcela nedávný výrok myslel soudruh Grospič vážně a požadovat, aby se za něj omluvil.

   

U Grospiče to vzhledem k jím deklarovanému zájmu o historii (viz jeho C. V. na internetu) trochu může někoho překvapit. Ovšem snad jen u těch, kteří si neuvědomují, že těch výkladů českých dějin je více a že jde o právníka, který svoji alma mater studoval ještě před Listopadem. Nicméně nám dává nahlédnout do duše i do myšlení jemu podobných soudruhů. Nejspíše proto také žádal Filip členstvo KSČM, aby byli ve svých výrocích zdrženliví. Nežádal je samozřejmě o to, se takových názorů zbavili. Jen by je měli – podle něj - lépe a ještě nějakou dobu skrývat. Tím se dostáváme k úvaze o tom, co vlastně lze hledat v duších pravověrných, skalních komunistů. Neměli bychom se o tom ale dělat žádnou iluzi. Otázkou také je, z jaké víry jejich přesvědčení pramení. Možná to souvisí s jejich geny (pozn.: v poválečných dějinách působil František Grospič, který se narodil v r. 1901 a vykonával po Únoru nějakou dobu funkci státního prokurátora, tedy prokurátora všech tehdejších prokurátorů, včetně známého Urválka). Tento Grospič mohl být -ale nemusel být – příbuzným tohoto Grospiče.

Dnešní politici ale nemusí o svém třídním původu nic sdělovat. Možná Stanislavova víra pramení ale jen z nezájmu a z hloupostí, které jsou pro dnešní českou historiografii a její „badatele“ zabývající se soudobými dějinami typické. Možná – a to lze považovat za nejpravděpodobnější – se ale v jeho názorech jen zrcadlí jistá nostalgie po starých dobrých normalizačních časech. V takovém případě se pak není co divit, že mu při kontaktu s médii občas něco takového ujede. Určitě není sám, kdo je dodnes přesvědčen o tom, že Srpen 1968 byl něco jiného než agresivní okupační akt, který měl své docela logické (aspoň z pohledu tehdejší sovětské generality) příčiny. Grospič nejspíše věří i v to, že zde řádila kontrarevoluce. Měl by si asi o tom něco jiného přečíst. Je vidět, že v KSČM jedou při výkladu dějin strany v kursech stranického vzdělávání pořád podle starších brožur, končí komentář Vladimír Čermák..