Leguán mořský (Amblyrhynchus cristatus) je výjimečný plaz, který jako jediný současný ještěr vyráží za potravou do oceánu. Je striktně endemický pro Galapágy, kde obývá černé lávové pobřeží a příbojové zóny. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) jej hodnotí jako zranitelný druh, přičemž hlavní hrozby představují klimatické výkyvy, zavlečení predátoři a lidské vlivy včetně znečištění. Leguán zároveň spadá do přílohy CITES, což omezuje mezinárodní obchod s jeho exempláři.
Základem jeho adaptace na mořské prostředí je kombinace tělesných znaků a chování. Zploštělý, svalnatý ocas funguje jako pádlo, robustní končetiny s ostrými drápy umožňují přidržet se na kluzkých skalách a tupý čenich s trikuspidními zuby usnadňuje „spásání“ řas z kamenů. Specializované slzné solné žlázy nad nozdrami odvádějí přebytečné ionty. Leguáni je periodicky vypuzují v podobě slaného „kýchání“, které zanechává na hlavě bělavou krustu. Anatomické studie ukazují, že zvětšené solné žlázy zabírají značnou část orbitonazální oblasti lebky.
Denní režim řídí teplota vody a slunečního záření. Ráno leguáni na lávě nasávají teplo, aby po ohřátí vyrazili za řasami do příboje či mělkého moře. Po návratu se znovu vyhřívají a pomocí posturální termoregulace stabilizují tělesnou teplotu – jinak hrozí přehřátí nebo podchlazení. Klasické práce i novější pozorování potvrzují, že bez možnosti termoregulace mohou ve slunci rychle kolabovat a že energetická bilance mezi potápěním a ohřevem je pro jejich přežití klíčová. Darwin kdysi popsal jejich ladné „úhoří“ plavání s nohama přitaženýma k tělu a hadovitými pohyby ocasu, což později potvrdila i moderní muzejní a popularizační literatura.
Potravu tvoří téměř výhradně mořské řasy, zejména ruduchy a zelené řasy nízkého příboje. Velcí samci se častěji pouštějí do hlubších ponorů, zatímco samice a menší samci spásají řasy v přílivové zóně při odlivu. Fyziologické studie na volně žijících populacích dokládají krevní plyny, teploty a metabolické parametry odpovídající tomuto jedinečnému způsobu života v chladné a výživné vodě Humboldtova proudu.
Druhu zásadně škodí klimatické anomálie El Niño. Když se v takových letech omezí přísun chladné živinami bohaté vody, řas ubývá a následují masové úhyny. Po extrémní epizodě El Niño v letech 1997–1998 zaznamenali vědci na některých ostrovech mortalitu až devadesát procent, změny genetické struktury populací i výrazné stresové reakce, které spolehlivě předpovídaly šanci na přežití. Pozoruhodným jevem je reverzibilní „zmenšování“ těl dospělců v obdobích hladu, interpretované jako úsporná strategie. Současné projekty na Galapágách sledují dopady El Niño na stravu a kondici leguánů i během nedávných epizod.
Křehkost ekosystému ilustrovala havárie tankeru Jessica u ostrova San Cristóbal na přelomu let 2000 a 2001. Přestože šlo o relativně malé zbytky oleje po akutní fázi, na ostrově Santa Fe zemřelo během následujícího roku kolem 62 procent populace leguánů. Analýzy ukázaly, že příčinou byla pravděpodobně destrukce střevních mikroorganismů nezbytných pro trávení řas, nikoli přímá toxicita oleje. Na vzdálenějším ostrově Genovesa se podobný efekt neprojevil, což dále zdůraznilo lokální charakter dopadů.
Na Galapágách se leguáni potkávají se suchozemskými leguány rodu Conolophus a na malém ostrůvku South Plaza vědci dlouhodobě sledují výjimečnou hybridní zónu. Hybridi nesou přibližně stejný podíl genetické výbavy obou druhů a vykazují znaky „mezi“, zatím však působí jako evoluční slepá větev bez plodného pokračování. Molekulární studie zároveň potvrzují, že mořští a suchozemští leguáni jsou si blízce příbuzní a prošli komplikovanou historií izolací i opětovných kontaktů mezi jednotlivými ostrovy.
Psali jsme: Valovka severní: „mořský anděl“ severních oceánů
Taxonomicky jde o jediný druh s několika ostrovními formami. Odborné databáze uvádějí několik poddruhů vymezených podle ostrovů a molekulárních znaků. Jejich přesný počet se v literatuře liší a odráží probíhající revize, jednotícím motivem však zůstává mozaika populací citlivých na lokální tlaky prostředí a invazní druhy. Pro ochranu je proto klíčové spravovat jednotlivé ostrovy jako samostatné jednotky s omezeným mísením populací.
Ochrana leguánů mořských se opírá o statut Národního parku Galápagy a přísné karanténní režimy, které brání zavlékání predátorů i patogenů. Přesto přetrvávají rizika spojená s kočkami, psy a potkany na některých lokalitách, s plastovým a ropným znečištěním i s přímým rušením turistickým provozem ve vyhledávaných zátokách. Mezinárodní organizace a místní výzkumné týmy nyní sledují, jak klimatické změny zesilují epizody El Niño a co to znamená pro dlouhodobou životaschopnost populací. Závěry posledních let naznačují, že bez aktivního managementu a rychlé reakce na havárie či invaze se zranitelný status druhu může snadno zhoršit.
Leguán mořský je ikonou evoluce a přizpůsobení. Ještěr, který se naučil pást pod vlnami, vyfukovat sůl nozdrami a žít v rytmu slunce i studeného proudu. Zároveň je však citlivým barometrem stavu oceánu i pevniny. Pokud se podaří udržet Galapágy čisté, bez invazí a s vědecky řízeným managementem, má šanci zůstat symbolem odolnosti sopečných ostrovů i pro další generace.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
