Premiér Andrej Babiš uvažuje o sloučení Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva práce a sociálních věcí. Oba resorty mají řadu společných problémů, jejich spojení by však znamenalo mnohem rozsáhlejší zásah do fungování státu než pouhé zrušení jednoho ministerského úřadu. Pod společné politické vedení by se dostaly důchody, sociální dávky, zaměstnanost, zdravotní péče i veřejné zdravotní pojištění. Vláda přitom dosud nepředstavila konkrétní návrh reorganizace ani vyčíslení očekávaných úspor.
Babiš v říjnovém rozhovoru pro CNN Prima NEWS uvedl, že kdyby ANO vládlo samostatně, oba resorty by sloučilo. Jeho představu následně podpořil ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný z Motoristů, podle něhož by společné ministerstvo umožnilo lepší propojení zdravotní a sociální péče. Tato oblast nabízí prostor pro skutečnou reformu. Otázkou však zůstává, zda je k ní nezbytné spojovat celá ministerstva, nebo zda lze stejného výsledku dosáhnout změnou financování, organizace služeb a spolupráce institucí.
Ministerstvo práce a sociálních věcí patří k největším správcům státních výdajů. Podle zákona o státním rozpočtu na rok 2026 má schválené výdaje přibližně 1,01 bilionu korun, z čehož více než 722 miliard připadá na důchodové dávky. Další prostředky směřují na nemocenské pojištění, sociální dávky, příspěvky na péči, podporu zaměstnanosti a sociální služby. Resort současně odpovídá za pracovní právo, důchodový systém a činnost institucí včetně České správy sociálního zabezpečení a Úřadu práce.
Ministerstvo zdravotnictví má ve stejném roce rozpočtovou kapitolu přibližně 12,68 miliardy korun. Tento údaj však nevypovídá o celkových nákladech českého zdravotnictví. Rozhodující část zdravotní péče se financuje prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění, které v roce 2026 hospodaří s částkou blížící se 563 miliardám korun. Tyto prostředky spravují zdravotní pojišťovny podle samostatných zákonných pravidel.
Jde tedy o dva odlišné finanční systémy. Zatímco podstatná část výdajů MPSV prochází státním rozpočtem, zdravotní péče je hrazena převážně z veřejného pojištění. Sloučení ministerstev by automaticky nezměnilo financování nemocnic, důchodů ani sociálních dávek. Nezanikly by zdravotní pojišťovny, Česká správa sociálního zabezpečení, Úřad práce ani další instituce, pokud by vláda nepřistoupila k mnohem rozsáhlejším legislativním změnám. Úspory by mohly vzniknout především ve správě obou úřadů. Nabízí se spojení personálních, ekonomických, právních nebo některých provozních útvarů, společné veřejné zakázky a sjednocení části informačních systémů. Není však doloženo, kolik administrativních činností se skutečně překrývá a jaký finanční přínos by jejich sloučení mělo.
Naopak samotná reorganizace by vyžadovala jednorázové výdaje na převody zaměstnanců, úpravy informačních systémů, změny organizačních struktur a nové právní předpisy. Základním krokem by byla změna kompetenčního zákona č. 2/1969 Sb. a navazujících zákonů upravujících působnost jednotlivých institucí. Výsledkem by navíc mohl být mimořádně rozsáhlý úřad. Jeden ministr by nesl odpovědnost za důchodový systém, sociální dávky, pracovní právo, zaměstnanost, zdravotní pojištění, nemocnice, lékovou politiku i ochranu veřejného zdraví.
Taková koncentrace kompetencí může usnadnit koordinaci společných agend, současně však zvyšuje nároky na řízení a představuje riziko, že některé odborné oblasti ustoupí naléhavějším politickým problémům. Samotné snížení počtu ministerstev proto nelze vydávat za důkaz levnějšího státu. Rozhodující by bylo skutečné omezení administrativních nákladů při zachování dostupnosti a kvality veřejných služeb. Bez ekonomické analýzy nelze odpovědně určit, zda by úspory převýšily náklady reorganizace.
Největší smysl má propojení zdravotní a sociální péče
Zatímco provozní úspory zůstávají nejisté, propojení zdravotnictví a sociálního systému má konkrétní odborné opodstatnění. Nejvýrazněji se projevuje v péči o seniory, chronicky nemocné a osoby se zdravotním postižením. Typickým příkladem je starší pacient po dlouhodobé hospitalizaci. Nemocnice jeho zdravotní stav stabilizuje, pacient se však ještě nedokáže samostatně vrátit domů. Potřebuje rehabilitaci, domácí ošetřovatelskou péči, pomoc s hygienou, stravováním nebo každodenními činnostmi. Zdravotní část péče spadá pod systém veřejného zdravotního pojištění, sociální pomoc pod jiná pravidla a poskytovatele.
Rodina tak často musí jednat s nemocnicí, praktickým lékařem, sociálními pracovníky, poskytovateli domácích služeb a případně také s Úřadem práce. Pokud potřebné služby nejsou dostupné, pacient může zůstávat v nemocnici déle, než vyžaduje jeho zdravotní stav. Jindy přechází významná část odpovědnosti na rodinné příslušníky, kteří musí omezovat zaměstnání nebo vlastní pracovní a osobní život. Zde by skutečná reforma mohla přinést zásadní změnu. Pacient by měl mít již před propuštěním z nemocnice připraven plán navazující péče, určeného koordinátora a dostupné zdravotní i sociální služby. Jednotlivé instituce by měly spolupracovat tak, aby se odpovědnost nepřesouvala mezi nemocnicí, zdravotní pojišťovnou, sociálním zařízením a rodinou.
Takový postup by mohl omezit zbytečně dlouhé hospitalizace, snížit počet opakovaných návratů pacientů do nemocnic a podpořit domácí péči. Skutečný přínos by však závisel na dostupnosti pracovníků, služeb a jejich financování, nikoli na organizačním názvu ministerstva. Na problémy dlouhodobé péče upozorňuje také OECD. Podle přehledu Health at a Glance 2025 připadá v České republice na sto obyvatel starších 65 let pouze 2,1 pracovníka dlouhodobé péče, zatímco průměr OECD činí pět pracovníků. Stárnutí populace přitom bude nároky na tento systém dále zvyšovat.
Prostor pro spolupráci existuje také v rehabilitaci a návratu dlouhodobě nemocných lidí do zaměstnání. Zdravotnictví financuje léčbu, zatímco sociální systém řeší pracovní schopnost, dávky a případné začlenění člověka zpět na trh práce. Lepší koordinace by mohla omezit situace, kdy léčba skončí, ale potřebná sociální nebo pracovní podpora přichází pozdě.
Podobně lze propojit zdravotní prevenci se sociální politikou. Úspěšná prevence může omezit některé zdravotní komplikace, dlouhodobou pracovní neschopnost nebo předčasné odchody z pracovního trhu. Nelze však předpokládat, že každá preventivní investice automaticky přinese finanční úsporu. Její přínos musí být odborně vyhodnocován. Důležité přitom je, že Česká republika již zdravotní a sociální systém propojuje. Zákon č. 38/2025 Sb. přinesl změny v oblasti sociálně-zdravotních služeb a v roce 2025 oba resorty představily společný systém sdílení dat. Jeho prostřednictvím lze lépe analyzovat zdravotní stav klientů sociálních služeb a plánovat potřebnou péči. Tyto změny vznikly bez organizačního sloučení ministerstev.
Další reforma se připravuje také nyní. Na konci září 2026 zahájila činnost Komise pro rozvoj sociálních služeb při MPSV, která se má věnovat mimo jiné financování, personálnímu zabezpečení a dlouhodobé péči. Podle informací odborového svazu bylo předloženo 48 pracovních tezí, které mají projít odborným posouzením. Nejde zatím o schválené legislativní řešení. Babišova vláda by proto měla vysvětlit, jakou konkrétní změnu by spojení ministerstev přineslo nad rámec již platných zákonů a připravovaných reforem. Pokud je cílem lepší péče o pacienty, rozhodující jsou pravidla jejího poskytování, financování a koordinace. Dvě samostatná ministerstva nemusí být překážkou, pokud dokážou postupovat společně.
Babiš návrh opakuje šest let. Politické rozhodnutí stále chybí
Spojení zdravotnictví a MPSV není novou myšlenkou Andreje Babiše. O stejné možnosti hovořil již v lednu 2020 během svého předchozího premiérského působení. Tehdy zdůrazňoval společné kompetence a očekávané organizační přínosy. Ani po více než šesti letech však nebyl představen konkrétní projekt, který by tuto představu převedl do organizačních, legislativních a ekonomických opatření. Opakování stejného záměru vyvolává otázku, zda jde o skutečně připravovanou reformu, nebo především o politický argument v debatě o velikosti státní správy.
Babiš nyní vysvětluje neuskutečněné slučování ministerstev koaličním uspořádáním. V případě zdravotnictví a MPSV však tato argumentace není zcela přesvědčivá. Oba resorty vedou ministři nominovaní hnutím ANO, Adam Vojtěch a Aleš Juchelka. Jejich spojení by tedy přímo neznamenalo převzetí ministerstva od některého z koaličních partnerů.
Motoristé navíc prostřednictvím Borise Šťastného návrh podpořili. Šťastný označil spojení zdravotnictví a MPSV za svůj dlouhodobý záměr, protože by podle něj umožnilo lépe koordinovat zdravotní a sociální péči. Podporuje také plošné snížení personálních stavů státních institucí nejméně o deset procent. Předseda SPD Tomio Okamura se rovněž vyslovil pro slučování ministerstev, byť konkrétně tuto dvojici resortů výslovně nepodpořil. Zatím tedy není doložen jednoznačný koaliční odpor, který by přípravu návrhu znemožňoval. Souhlas jednotlivých představitelů však ještě neznamená dohodu o konkrétní podobě reformy. Pokud chce premiér svůj záměr uskutečnit, musí nejprve předložit jeho obsah a umožnit koaličním partnerům o něm rozhodnout.
Proti spojení se naopak vymezili bývalí ministři Marian Jurečka a Vlastimil Válek. Jurečka upozornil na již dnes mimořádně rozsáhlou agendu MPSV a náročnost jejího řízení. Válek považuje organizační sloučení v horizontu několika let za nereálné, přesto podporuje užší spolupráci obou resortů. Za potřebný další krok označil především propojení informačních systémů a odstranění dvojího vykazování v zařízeních poskytujících zdravotní i sociální služby. Tato výhrada má podstatný význam. Pokud stát dokáže odstranit administrativní duplicity, sjednotit potřebné informace a zajistit návaznost péče bez rušení ministerstev, může část očekávaných přínosů získat rychleji a s menšími organizačními riziky.
Další nevyjasněnou otázkou je postavení ministra pro sport, prevenci a zdraví Borise Šťastného. Jestliže má vzniknout společný resort odpovědný také za dlouhodobou péči a prevenci, vláda musí určit jeho vztah k existující ministerské funkci. Bez přesného rozdělení kompetencí hrozí, že místo odstranění duplicit vzniknou nové překryvy politické odpovědnosti. Zásadní je rovněž rozsah budoucího ministerstva. Sloučení zdravotnictví a MPSV by pod jedno politické vedení soustředilo dvě mimořádně náročné oblasti, jejichž každodenní fungování přímo ovlivňuje životy milionů občanů. Ve zdravotnictví se rozhoduje o dostupnosti léčby a financování péče, v sociální oblasti o důchodech, pracovních podmínkách, dávkách a pomoci potřebným. Případné organizační chyby by proto mohly mít významné společenské dopady.
Vláda by před rozhodnutím měla zveřejnit přesné rozdělení kompetencí, personální strukturu nového resortu, náklady reorganizace a očekávané úspory v několikaletém horizontu. Součástí musí být také vyhodnocení dopadů na zdravotní pojišťovny, sociální zabezpečení, kraje, obce a poskytovatele služeb. Především však musí určit, podle čeho bude možné úspěch reformy měřit. Smysluplnými ukazateli by mohly být kratší čekací doby na navazující péči, lepší dostupnost domácích služeb, omezení zbytečných hospitalizací nebo účinnější návrat dlouhodobě nemocných lidí do zaměstnání. Bez takových cílů nebude možné odlišit skutečnou reformu od administrativního přeskupení úřadů.
Babišův návrh má odbornou logiku tam, kde se zdravotní a sociální péče skutečně překrývají. Neprokazuje však, že je nutné sloučit celé resorty. Zlepšení dlouhodobé péče může navíc vyžadovat počáteční investice do pracovníků a služeb, nikoli okamžité rozpočtové škrty.
Zde leží podstata politického problému. Premiér spojuje dvě různé ambice – vytvořit menší a levnější stát a současně zajistit lepší zdravotní a sociální péči. Tyto cíle se mohou doplňovat, nejsou však automaticky totožné. Pokud vláda upřednostní pouze snížení počtu úřadů, může získat organizační změnu bez podstatného přínosu pro občany.
Andrej Babiš o spojení zdravotnictví a MPSV hovoří již více než šest let. Nyní má jako premiér možnost předložit konkrétní návrh, který ukáže skutečné náklady, úspory a očekávané zlepšení služeb. Dokud tak neučiní, zůstává jeho představa politickým záměrem, jehož ekonomické i společenské přínosy nejsou prokázány. Rozhodující otázkou totiž není, zda bude mít Česká republika o jedno ministerstvo méně, ale zda stát dokáže lépe pečovat o nemocné, seniory a sociálně potřebné občany.
(Mareš, prvnizpravy.cz, repro: facebook)
Zdroje: 1. Zákon č. 38/2026 Sb. – Státní rozpočet na rok 2026; 2. e-Sbírka – Kompetenční zákon č. 2/1969 Sb.; 3. Český rozhlas – Financování veřejného zdravotního pojištění v roce 2026; 4. OECD – Health at a Glance 2025, Česká republika; 5. MPSV – Propojení zdravotních a sociálních dat; 6. Zákon č. 38/2025 Sb. – Změny v oblasti sociálních služeb; 7. Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR – Příprava reformy sociálních služeb
