Rozhovor Pavla Štrumce s Hynkem Kmoníčkem se zpočátku tváří jako debata o jedné větě Filipa Turka a jedné cestě českých politiků na Ukrajinu. Ve skutečnosti je to výpověď o tom, jak se v Česku z války u hranic stala vnitropolitická kláda, o kterou se tříští každá diskuse. Kmoníček odmítá hrát oblíbenou hru českých táborů, kdo je „dostatečně“ pro Ukrajinu a kdo už je „podezřelý“. A popisuje, jak se kvůli tomu země propadá do sporu, jemuž podle něj „žádný cizinec nerozumí“.
Když moderátor otevírá otázku, zda je Turkův výrok o ruském útoku na Kyjev důvodem pro odvolání z funkce, Kmoníček se vyhýbá roli soudce. Ne proto, že by téma považoval za bezvýznamné, ale protože mu vadí samotný mechanismus, jak se z podobných výroků dělá domácí politika. „My jsme si tady v posledních letech zvykli na to, že existují dva úplně odlišné narativy,“ říká Kmoníček v Echo podcastu a popisuje dvojkolejnost, která rozsekla veřejný prostor. Podle něj se z každé věty o Ukrajině stává test loajality. „Tady buďto mluvíte tak jako Jan Lipavský, nebo jste ruský šváb.“
Tohle podle Kmoníčka nevede k ničemu než k paralýze. Svět není černobílý, opakuje. A Česko si prý zvyklo na falešné dilema, které tlačí politiky i veřejnost do extrémů. V rozhovoru tak nevynáší rozsudek nad konkrétní osobou, ale vynáší mnohem tvrdší rozsudek nad prostředím, ve kterém se podobné spory odehrávají.
Další část rozhovoru už míří na zásadnější posun, který moderátor shrnuje do jediné věty: na Ukrajinu přiletěla nová vláda a s ní nové priority. Kmoníček rozebírá výrok ministra zahraničí Petra Macinky, že prioritou nové vlády budou čeští občané. Ukrajinské straně se podle něj musí vysvětlovat klidně, v soukromí a s respektem, že česká společnost je na tématu války rozdělená a že část lidí už nechce slyšet Ukrajinu ve všech větách. Neznamená to, že by se měla pomoc vypnout. Znamená to, že komunikace nesmí dál vyrábět vnitřní konflikt.
Kmoníček zmiňuje i spor okolo ukrajinského velvyslance a jeho veřejných reakcí. Vysvětluje rozdíl mezi diplomacií a aktivismem. Velvyslanec podle něj „neprotestuje veřejně na sociálních sítích“, protože má nástroje k přímému a neveřejnému jednání. Jako důležitý moment líčí návrat z veřejného přestřelování zpět do standardních kolejí, když ministr velvyslance pozval na schůzku a „společně si to vysvětlili“. Z jeho pohledu nejde o detail. Jde o princip, jak se podobné věci mají dělat, aby dál nerozřezávaly společnost.
Když moderátor naráží na Macinkovu větu, že nepřivezl lásku, ale pravdu, Kmoníček ji zasazuje do havlovského kontextu a popisuje ji jako slovní hru. Současně naznačuje hlavní rozdíl oproti předchozí vládě: Ukrajina má zůstat důležitá, ale nemá se stát jediným tématem, které překryje český zájem. „Nebylo přirozené, že tam zcela zmizel český zájem a už vůbec nebylo přirozené, že se to postupně stalo jediným tématem,“ říká.
A pak ten český zájem definuje v tvrdých a pro mnohé nekomfortních parametrech. „Český zájem je, aby Ukrajina neprohrála víc, než nakonec v rámci mírových jednání viditelně nějaké území ztratí.“ V rozhovoru zaznívá i číslo, které má posluchače přimět zbystřit. Kmoníček mluví o tom, že Ukrajina ví, že „ztratí zhruba 19 % území“ a že se dnes přechází k debatě o tom, jak zajistit, aby poválečné uspořádání bylo bezpečné. Podle něj se tak dostáváme k realitě, kterou kdysi popisoval Henry Kissinger, přičemž i on byl za své postoje označován za někoho, kdo stojí na špatné straně.
Kmoníček v rozhovoru otevřeně pracuje s rozlišením mezi fyzickou kontrolou území a právním uznáním. Rusko se podle něj „nestáhne z území, které obsadili či anektovali“. Současně ale dodává, že druhá strana nebude mít možnost to právně uznat jako součást Ruské federace. Ukrajina tedy může přijít o část území fakticky, ale ne právně. Právě v tomto bodě se podle něj láme otázka bezpečnostních záruk. Ukrajina je bude požadovat a on chápe, proč se do finálního jednání nehrne, dokud nemá jasno, jak budou vypadat.
V debatě o tom, co se změnilo oproti období před dvěma roky, Kmoníček ukazuje na jedno jméno. „Objevil se Donald Trump,“ říká a tvrdí, že bez jeho tlaku a investice do procesu by se situace nedostala tam, kde je teď. Podle Kmoníčka evropské garance samy o sobě Ukrajinu nepřesvědčí. Klíčový má být americký „backstop“, tedy pojistka, která by v případě porušení dohody dávala garancím váhu. Evropa podle něj zároveň zjišťuje, že se musí rychle dohodnout, s čím přijde, aby nezůstala mimo novou bezpečnostní architekturu.
Muniční iniciativa: před volbami sliby, po volbách kompromis
V českém kontextu největší pozornost přitahuje muniční iniciativa. Moderátor připomíná, že před volbami se mluvilo o jejím zrušení. Kmoníček vysvětluje obrat jako výsledek toho, že opozice před volbami neměla dost informací a že řada věcí byla záměrně neprůhledná kvůli citlivosti jednání se státy, odkud se munice a finance získávaly. Česko podle něj fungovalo jako „clearing house“, tedy prostředník a organizátor, na kterého si část partnerů navázala pomoc.
Po volbách si podle něj premiér sedl s týmem a teprve tehdy dostal odpovědi, které dříve k dispozici neměl. Výsledek Kmoníček popisuje jako pragmatický kompromis: iniciativa má pokračovat, byť s úpravami. Z rozhovoru vyplývá, že klíčová úprava má směřovat k tomu, aby běžela dál „ale bez českých peněz“. Zároveň se snaží zpochybnit představu, že lidé, kteří nechtějí platit více z českých rozpočtů, automaticky chtějí Ukrajině ublížit. Podle něj nechtějí pomáhat „nad úroveň, která dneska není k dispozici“, ale zároveň nejsou slepí k bezpečnostnímu riziku, které by přinesla rychlá porážka Ukrajiny.
Kmoníček tu navazuje na svou ústřední tezi. Když se z podpory Ukrajiny udělá jediné téma, vznikne protitlak. „Ukrajina se bohužel a nešťastně stala jedním z domácích politických témat a tím pádem i volebních,“ říká. A znovu vrací debatu k tomu, co považuje za správné zadání: co udělat pro to, aby Ruská federace byla od českých hranic co nejdál.
Koordinace místo mediálních válek
Moderátor se snaží otevřít i téma výroků předsedy Sněmovny a jeho slovních výpadů vůči Evropské komisi nebo Ukrajině. Kmoníček to zarámuje jako domácí politické vystoupení určené voličům, podobně jako podle něj dříve mluvila i předchozí předsedkyně Sněmovny. Především ale odmítá, že by národní bezpečnostní poradce měl řešit mediální bubliny. „Role Národního bezpečnostního poradce je o koordinaci bezpečnostních aktivit a ne o řešení mediálních zábav a bublin,“ říká.
Současně ale přiznává, že bude politiky obcházet a zkoušet je tlumit, pokud jejich výroky mohou mít zahraničněpolitický přesah nebo se dají použít proti Česku. Neříká, že je přinutí změnit tón. Říká, že jim bude vysvětlovat možné následky a oni se rozhodnou.
Do toho zapadá i jeho popis vztahu s Pražským hradem. Mluví o živé komunikaci a o tom, že se rýsují pravidelné schůzky. Nezastírá, že prezident byl politicky blíže minulé vládě, ale zároveň tvrdí, že v otázce Ukrajiny prezident v některých bodech zněl realističtěji než tehdejší kabinet a že o to jednodušší bude slaďování v klíčových projektech. V rozhovoru dává najevo, že kompromis kolem koalice ochotných a muniční iniciativy je pro něj důkaz, že se to dá udržet.
Trump, Bílý dům a cena přátelství
Když se rozhovor stočí k tomu, kdo je pro vládu klíčový spojenec, Kmoníček odpovídá bez kliček. V bezpečnostních zárukách jednoznačně Spojené státy. Ekonomicky Evropská unie. V zahraniční politice podle něj Česko potřebuje méně se chlubit seznamem nepřátel a více hledat spojence. Zmiňuje i poradu velvyslanců, kde prý minulý rok poprvé po letech nebyl žádný zahraniční host, a vyvozuje z toho, že Česko se ocitlo na seznamech, kde být nemělo.
V části o transakčním přístupu amerického prezidenta moderátor otevírá otázku, co může být „něco za něco“. Do hry vstupuje kontrakt na F 35. Kmoníček připomíná, že finanční zátěž nebude jen nákup, ale i infrastruktura a provoz. Současně říká, že když už Česko platí tolik, mělo by hledat, zda se do toho nedají dostat další české komponenty a subdodávky, tedy jak z obchodu vytěžit víc pro domácí průmysl. Popisuje svět velkých zakázek jako tvrdý byznys a připomíná, že nákup F 35 se podle něj kdysi rozjel dříve, než byla domluvena cena. „My jsme je koupili dřív, než jsme si domluvili cenu,“ říká s odkazem na dobu, kdy byl ve Washingtonu velvyslancem.
Psali jsme: Souboj o Grónsko odhaluje slabost Evropy, míní Chmelár
V debatě o výdajích na obranu Kmoníček připouští, že vysvětlování směrem k Trumpovi nebude snadné. Připomíná historku s lucemburským premiérem, který u Trumpa ironicky vysvětloval, že při pěti procentech by musel koupit tank každému pošťákovi. Česko podle Kmoníčka nebude v tak extrémní pozici, ale tlak bude.
Grónsko: tlak, investice a velká partie
Závěr rozhovoru patří Grónsku. Kmoníček říká, že si nechal zpracovat analytický materiál se sedmi scénáři. Nejde do detailů, ale základní predikci vysloví. Dánsko podle něj skončí u kombinace ústupků a investic, protože Trump podle Kmoníčka opakovaně naráží na bezpečnostní rizika, nedostatek radarů a aktivitu ruských a čínských ponorek. Připomíná, že podobná debata proběhla už na konci Trumpova prvního období, dohodly se investice, Trump pak prohrál volby a nic se nestalo. Po jeho návratu se prý jen ukázalo, že situace je horší.
Kmoníček nevěří ozbrojenému konfliktu mezi členy NATO, to označuje za science fiction. Zároveň ale popisuje, že Trumpova rétorika je součástí nátlakové strategie a že je třeba rozlišovat mezi výroky, realitou a „chtěnou realitou“. Výrazná je i jeho poznámka, že v takové šachové partii budou mít možná nejmenší vliv samotní obyvatelé Grónska.
Turek a otázka mediální zátěže
Úplný konec rozhovoru se vrací k Filipu Turkovi a spekulacím o jeho dřívější roli. Kmoníček říká, že mediální vlna byla tak velká, že už „zasáhla zahraniční tisk“. A z toho vyvozuje, že na postu ministra zahraničí by se Turek nevyhnul tomu, že každý článek o něm bude doplněn připomínkou jeho kauz a minulých výroků, což by z něj dělalo permanentní terč a zbytečně by to zatěžovalo českou diplomacii.
(Fojtík, prvnizpravy.cz, repro: EchoPodcasty)
