Napětí mezi vládní mocí a vybranými médii v České republice přerostlo do otevřeného konfliktu, který už nelze chápat jako běžnou součást demokratické debaty. Premiér Andrej Babiš totiž veřejně označil servery Seznam Zprávy a Novinky.cz za politicky aktivistická média, což následně vyvolalo koordinovanou reakci části mediální scény. Jednadvacet šéfredaktorů se postavilo na obranu těchto titulů a obvinilo premiéra z útoku na svobodu médií. Na první pohled se tak může zdát, že jde o klasický střet politiky a novinářů. Při hlubším pohledu se však otevírá mnohem zásadnější otázka: kdo ve skutečnosti manipuluje veřejnou debatu.

Premiér ve svém vyjádření nešetřil ostrými slovy, když uvedl: „Už to není běžná novinářská kritika. Je to otevřené tažení proti naší koaliční vládě. Nemá to s nestrannou novinařinou nic společného.“ Tato věta přesně vystihuje jádro sporu. Nejde totiž o jednotlivé články nebo konkrétní kauzy, ale o dlouhodobý trend, který stále více připomíná systematické formování politického obrazu reality.


Celý spor navíc nelze oddělit od širšího kontextu ekonomických a mocenských vazeb. Mediální dům Seznam.cz podnikatele Ivo Lukačoviče totiž není jen neutrálním zprostředkovatelem informací, ale zároveň silným hráčem na trhu, který má vlastní zájmy. Ostatně samotný fakt, že Seznam vedl právní spor s premiérem kvůli jeho výrokům o daních a dividendách, ukazuje, že vztah mezi politikou a médii zde není jen ideový, ale i ekonomický.

Klíčový problém však leží jinde. Kritika vůči Seznam Zprávám a Novinkám se neobjevila až nyní. Dlouhodobě se objevují výhrady k tomu, že jejich politické zpravodajství není vyvážené, že míchá fakta s komentářem a že vykazuje jasný názorový směr. Dokonce i samotný Ivo Lukačovič v minulosti připustil, že je potřeba redakční směřování „nakolejit zpět doprava“. To je mimořádně silné přiznání, které v podstatě potvrzuje existenci ideového vychýlení.

Konkrétní příklady tuto tezi podporují. Způsob informování o pandemii covidu byl často jednostranný a alternativní hypotézy, včetně dnes vážně diskutované možnosti laboratorního původu viru, byly dlouho označovány za konspirace. Podobně selektivní přístup lze pozorovat i u politických kauz, kde některé případy spojené s vládními stranami získávají výrazně menší pozornost než jiné. To vytváří obraz reality, který není nutně nepravdivý, ale je neúplný a tím pádem zavádějící.


Na tuto situaci reagoval například úspěšný český herní vývojář a spoluzakladatel Společnosti pro obranu svobody projevu Daniel Vávra, který vyzval k bojkotu těchto médií. Podle něj jde o jednostranné zpravodajství, které „šíří dezinformace a propagandu“. Ačkoliv je tento výrok sám o sobě kontroverzní, nelze ho jednoduše odmítnout bez širší analýzy. Ukazuje totiž rostoucí nedůvěru části veřejnosti vůči médiím, která se dlouhodobě prezentují jako arbitři pravdy.

Celý konflikt tak odhaluje hlubší krizi důvěry. Média se brání s odkazem na nezávislost, politici kritizují jejich údajnou zaujatost a veřejnost se ocitá mezi dvěma verzemi reality. Výsledkem je eroze společného informačního prostoru, který je pro fungování demokracie klíčový.

Zásadní otázka proto nezní, zda má politik právo kritizovat média nebo zda mají novináři právo kritizovat politiky. To je samozřejmá součást demokratického systému. Podstatné je, zda média skutečně plní svou roli nezávislého kontrolního mechanismu, nebo zda se sama stávají aktivními účastníky politického boje.

V okamžiku, kdy se část mediální scény semkne a vystupuje jednotně proti jedné politické linii, přestává být pouhým pozorovatelem a stává se aktérem. A právě to je moment, který by měl být předmětem nejvážnější veřejné debaty. Protože pokud média ztratí důvěru, ztrácí ji i celý demokratický systém, který na nich stojí.