Pokračující debata kolem nového politického hnutí Naše Česko ukazuje zajímavý posun v interpretaci jeho dosavadní neuchopitelnosti. To, co bylo dosud kritizováno jako slabina, tedy absence jasného programu, začíná být některými zkušenými politiky vnímáno jako záměrná a promyšlená strategie. V tomto pohledu už nejde o nedostatek, ale o nástroj.
Za projektem stojí jihočeský hejtman a bývalý vlivný člen ODS Martin Kuba, který má za sebou dlouholetou politickou zkušenost na celostátní i regionální úrovni. Právě tato zkušenost podle některých komentátorů vysvětluje, proč hnutí zatím nevytvořilo pevně ohraničený program. Místo toho vzniká jakási politická schránka, široce definovaný prostor, který se navenek tváří jako demokratický, proevropský a hodnotově přijatelný pro široké spektrum voličů i politiků.
Takto nastavený rámec má jednu zásadní výhodu. Neodpuzuje. Naopak umožňuje vstup velmi různorodým osobnostem, které by se v tradičně profilovaných stranách potkávaly jen obtížně. A právě zde se otevírá prostor pro skutečný politický záměr, který může být mnohem ambicióznější, než se na první pohled zdá.
Česká politická scéna je dnes plná nespokojených politiků. V rámci ODS, TOP 09, KDU-ČSL nebo hnutí STAN existuje celá řada regionálních i celostátních osobností, které se necítí komfortně ve svých mateřských strukturách, ať už kvůli vnitřním sporům, směřování stran nebo omezenému prostoru pro vlastní ambice. Pro tyto lidi může být Naše Česko ideálním útočištěm.
Právě neexistence pevného programu zde přestává být problémem a stává se výhodou. Politik, který přichází, není svázán předem danými tezemi, nemusí obhajovat cizí ideologii a zároveň může veřejnosti nabídnout příběh změny bez nutnosti zásadního hodnotového střetu. Stačí deklarovat příslušnost k obecně přijatelným principům, jako je demokracie, evropské ukotvení nebo odpovědné řízení státu.
Tato strategie však není v politice nová. V různých podobách se objevovala i v minulosti, kdy vznikaly projekty postavené spíše na osobnostech a flexibilitě než na ideologii. Rozdíl je v tom, že v současném fragmentovaném politickém prostředí může být tento přístup výrazně účinnější. Voliči jsou unaveni konflikty a politici hledají nové platformy.
Zásadní otázka však zní jinak. Co se stane ve chvíli, kdy takto široce definované hnutí uspěje ve volbách a vstoupí do vlády. Právě zde se ukazuje druhá rovina celé strategie, která může být stejně pragmatická jako její první fáze.
Zkušenost české politiky totiž ukazuje, že předvolební programy často slouží spíše jako marketingový nástroj než jako závazný plán. Po volbách následují koaliční jednání a výsledkem bývá kompromisní dokument, který má k původním programům jednotlivých stran často velmi daleko. V tomto smyslu lze argumentovat, že absence pevného programu vlastně eliminuje budoucí rozpory. Není co porušit, není co vysvětlovat.
Tento přístup však naráží na zásadní dilema. Pokud je politika redukována na flexibilní vyjednávání bez pevného hodnotového a programového ukotvení, ztrácí se její předvídatelnost. Volič pak nevolí konkrétní řešení, ale spíše důvěřuje osobnosti a jejím schopnostem improvizace.
Projekt Naše Česko tak může být čten dvěma způsoby. Buď jako moderní, adaptivní politická platforma, která reaguje na realitu koaliční politiky a snaží se ji předem zohlednit, nebo jako prázdná nádoba, která může být naplněna prakticky čímkoli podle aktuální potřeby.
V obou případech však platí, že nejde o náhodu. Pokud je absence programu skutečně záměrem, pak jde o strategii, která může krátkodobě fungovat velmi efektivně. Otázkou zůstává, zda obstojí i v okamžiku, kdy bude nutné přestat slibovat otevřenost a začít přijímat konkrétní rozhodnutí, která vždy část voličů zklamou.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: jTV)
