Debata o legalizaci eutanazie, přesněji řečeno o takzvané „asistované sebevraždě“, opět rozvířila český veřejný prostor. Hnutí STAN v čele s místopředsedkyní Michaelou Šebelovou zařadilo do svého volebního programu záměr otevřít diskusi o možnosti asistovaného odchodu ze života pro osoby v terminálním stádiu onemocnění. Zatímco některé hlasy hovoří o právu na důstojný konec, kritici vidí v návrhu nebezpečný precedens, který může vést ke ztrátě lidské důstojnosti, etického kompasu a rozbití základních morálních pilířů společnosti.
Představa, že eutanazie je logickým vyústěním svobody jednotlivce, naráží na zkušenosti z Kanady, která se stala laboratoří tohoto „pokroku“. Od roku 2016, kdy země legalizovala tzv. MAID (Medical Assistance in Dying), se systém postupně rozšířil z umírajících pacientů na lidi s chronickou bolestí, duševními poruchami, až po chudé a dokonce nezletilé. Reportáž Ashley Frawleyové publikovaná v Compact Magazine pod názvem “Assisted Dying Isn’t Freedom” přináší děsivý obraz společnosti, kde stát přestává chránit slabé a místo toho organizuje jejich odchod. Popisuje vězně, kteří umírají připoutaní v poutech, invalidy odmítající asistenční péči, protože jim je namísto ní nabídnuta smrt, a lékaře, kteří bez hlubšího zkoumání schvalují žádosti o eutanazii jako rutinní administrativní úkon.
Zpráva uvádí příklad muže trpícího duševní poruchou, který byl zařazen do programu MAID bez důkladného psychiatrického vyšetření. Jeho žádost byla zprocesována „formálně“, protože jak řekl jeden z lékařů, vyšetření je jen nutné „krycí kolečko“ systému. Autonomie pacienta je v takovém systému pouhou iluzí, kde rozhodnutí o životě a smrti se přesouvá z osobní roviny do rukou anonymního byrokratického aparátu.
„Eutanazie dnes není výrazem svobody, ale řízené administrativy nad chaotickým procesem smrti,“ uvedla trefně Reawleyová.
V České republice zatím asistovaná sebevražda legální není a žádný návrh zákona nebyl zatím předložen. STAN nicméně svým programovým bodem otevírá prostor pro posun veřejného diskurzu, což samo o sobě může vést ke změnám v právním myšlení a společenské citlivosti. Michaela Šebelová sice tvrdí, že legalizace by se měla týkat pouze dospělých s fyzickým utrpením a že „děti jsou otázkou budoucnosti“, přesto zmínila věkovou hranici 14 let, což spustilo oprávněnou vlnu kritiky. Jak totiž upozorňuje nejen odborná, ale i široká veřejnost, i náznak debaty o eutanazii pro nezletilé ohrožuje základní hodnotu, kterou je úcta k životu bez ohledu na jeho momentální kvalitu.
Proti návrhu se ostře vymezila zejména KDU-ČSL, koaliční partner STAN. Křesťanská morálka chápe sebevraždu jako vážný hřích, který není možné relativizovat ani v kontextu utrpení. Utrpení totiž podle křesťanského učení není zbaveno smyslu, ale naopak se může stát zdrojem hlubšího porozumění, soucitu a duchovní síly. Úkolem společnosti není utrpení odstranit za každou cenu, ale zmírnit ho, nést ho spolu a poskytovat pomoc, nikoliv smrt.
Eutanazie v podobě, jak ji vidíme v Kanadě, totiž přináší nejen nové morální dilema, ale i systémové selhání. Kanada zavedla formulář číslo 1632, jehož vyplnění je nutné pro přijetí do programu MAID. Rozhodnutí o smrti tak padá nikoliv ve vztahu mezi lékařem a pacientem, ale v prostředí státní správy. V některých případech došlo ke zneužití, když lidé žádali o pomoc, ale byli místo toho vedeni ke smrti. Kanadský tisk i odborné kruhy bijí na poplach. A přesto se stále objevují další studie, které rozšiřují kritéria: deprese, chudoba, ztráta smyslu života.
Je třeba se ptát, zda taková společnost může vůbec fungovat na principech humanity. Jak může být věrohodný stát, který jednou rukou podporuje prevenci sebevražd a druhou rukou nabízí „důstojnou smrt“ jako službu zdravotnictví? Odpověď Ashley Frawleyové je znepokojivá.
„Naše společnost už si života neváží. Nevadí jí sebevražda. Vadí jí pouze, když není pod kontrolou,“ uvedla Frawleyová.
Psali jsme: Maláčová bude jedničkou STAČILO! v Praze
V tomto světle působí návrh STAN nejen nepromyšleně, ale nebezpečně. Když politická strana na vládní úrovni otevře téma, které přímo odporuje duchovnímu přesvědčení podstatné části populace i jejích partnerů ve vládě, ohrožuje tím nejen koaliční stabilitu, ale také etickou soudržnost celé společnosti. Nejde o detaily právního návrhu, ale o směr, který společnost volí. Společnost, která zpochybní smysl života, brzy ztratí i smysl pro spravedlnost, solidaritu a soucit.
Debata o eutanazii se tak v Česku neodehrává jen mezi sekulární racionalitou a náboženskou vírou. Odehrává se mezi dvěma vizemi světa. Jedna stojí na představě, že každý život má hodnotu i v utrpení. Druhá tvrdí, že když se život stane nákladným nebo obtížným, lze jej ukončit jako nedokončený projekt. Právě proto je třeba říct jasné a srozumitelné „ne“ asistované smrti jako politickému nástroji. Je třeba vrátit důraz na kvalitní paliativní péči, duševní zdraví a lidskou důstojnost.
Eutanazie, jak ji známe z Kanady, není cesta ke svobodě. Je to symptom únavy ze života. Pokud Česko touto cestou vykročí, měli bychom si být jisti, že je to s plným vědomím všech důsledků, a to jak etických, právních, tak i civilizačních.
(Pilař, compactmag.com, repro: cnn prima)
