Ve světě zahlceném obrazy utrpení a dezinformací sehrává jazyk stále podstatnější roli v určování toho, co je považováno za přijatelné a co za zločin. Konflikt v Gaze, který si podle dostupných údajů vyžádal už více než 60 000 mrtvých, včetně 17 000 dětí, se stal nejen krvavou tragédií, ale také testem schopnosti mezinárodního společenství rozlišovat mezi pojmy, které mají nejen právní, ale i hluboký etický a civilizační význam. Genocida, tedy slovo, které by mělo znamenat nejvyšší míru odsouzení, je dnes stále častěji zpochybňováno, relativizováno a vyprázdněno.

V centru této debaty se v červenci 2025 ocitl komentář konzervativního publicisty New York Times Breta Stephense, kerý tvrdí, že pokud by Izrael skutečně chtěl páchat genocidu, činil by tak „systematičtěji a smrtelněji“. Tento typ argumentace vyvolal ostrou kritiku řady komentátorů, včetně italského filozofa Alberta Piroddiho, který ve svém článku publikovaném na serveru La Voce della Sera označuje tento způsob myšlení za „válečnou operaci vedenou jazykem“.

Piroddi analyzuje, jak se jazyk může stát nástrojem geopolitické moci. Podle něj Stephensův text není izolovaným příkladem špatné žurnalistiky, ale spíše „intelektuálním krytím politické linie“, jehož cílem není informovat, ale legitimizovat a oslabit morální impulzy veřejnosti. Jazyk se zde nestává prostředkem pro porozumění realitě, ale nástrojem pro její manipulativní přetváření.

„Popření právního označení genocidy ve skutečnosti znamená popření samotného základu morálního odsouzení,“ píše Piroddi.

Tento jev můžeme označit za „semantickou válku“, tedy boj nikoli o fakta, ale o jejich výklad. Piroddi upozorňuje, že západní diskurz uplatňuje asymetrické standardy. Zatímco ruská agrese na Ukrajině je vnímána jako genocidní, masivní destrukce civilní infrastruktury a civilních životů v Gaze je rámována jako „sebeobrana“. Rozdíl nespočívá v počtu obětí, ale v geopolitickém postavení aktérů vůči Spojeným státům. Význam pojmu genocida je tak modulován nikoli utrpením obětí, ale strategickým zájmem Západu.

Tento posun není pouze etický problém, ale i vědecký. Významy pojmů jako genocida, zločiny proti lidskosti či právo na obranu mají své opory v mezinárodním právu, konkrétně v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidy z roku 1948. Podle této úmluvy není genocida definována pouze počtem obětí, ale záměrem „zcela nebo částečně zničit národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“. Z tohoto hlediska je argumentace založená na míře „systematičnosti“ nebo „efektivity“ zcela irelevantní a odvádí pozornost od podstaty.

Piroddi tento proces označuje za „genocidu žurnalistiky“. Ne snad, že by samotný článek někoho fyzicky usmrtil, ale tím, že prezentuje masakr jako administrativně spravovatelnou realitu, „statisticky kompatibilní s udržením pořádku“, přispívá ke strukturální legitimizaci násilí. Jazyk se tak stává nástrojem vlády nikoli ve smyslu informování občanů, ale v řízení hranic jejich emocionální a morální angažovanosti.

Psali jsme: Macron uznává Palestinu? Evropa si koleduje o teror, říká Vidlák

V tomto kontextu dochází k erozím významu slov. Termíny, které byly kdysi nositeli právní závaznosti a etické síly, jsou dnes recyklovány do prázdných formulací. Pojmy jako genocida či humanitární katastrofa se opakují ve zprávách a diplomatických prohlášeních, aniž by vyvolaly reálné následky. V důsledku toho dochází ke znecitlivění veřejnosti, k posunu „prahu morálního odporu“, který umožňuje pokračování vojenských operací bez významné politické či diplomatické reakce.

Tento posun má hluboké civilizační důsledky. V době „nekonečných válek a pohyblivých pravd“, jak píše Piroddi, se již nebojuje o pravdu jako takovou, ale o její definici. Moc dnes spočívá v tom, kdo určuje, co slovo „genocida“ znamená, a kdo má tedy právo zabíjet bez následků. V tomto světě postpravdy a ideologicky upravených narativů se otázka genocidy neřeší na základě reality, ale na základě sémantických her.

Z tohoto pohledu se jazyk stává zbraní stejně mocnou jako drony či tanky. A stejně jako tyto zbraně, může být jazyk nasazen v zájmu udržení hegemonie, umlčení morálních výzev a udržení statu quo. Výzvou dnešní doby proto není jen volat po pravdě, ale i hájit její pojmové hranice. Neboť jakmile ztratíme schopnost přesně a eticky pojmenovávat to, co se kolem nás děje, ztratíme nejen smysl pro spravedlnost, ale i schopnost ji vůbec požadovat.

„Pokud dokážete prosadit myšlenku, že 60 000 mrtvých, včetně 17 000 dětí, nepředstavuje genocidu, už jste vyhráli,“ uzavírá server La Voce della Sera.

(Chmelík, vocedellasera, foto: zai)