Termín „comfort women“ v překladu ženy pro útěchu označuje ženy a dívky, které se staly oběťmi promyšleného systému sexuálního zotročení organizovaného japonskou císařskou armádou v letech 1932 až 1945. Tyto ženy pocházely především z Koreje, Číny, Filipín, Indonésie, Malajsie a dalších oblastí okupovaných Japonskem. Mnohé byly uneseny přímo z domovů, podvedeny sliby práce nebo nuceny rodinami, které čelily extrémní chudobě. V některých případech byly dívky sotva dvanáctileté, když je vojáci odvlekli do takzvaných útěchových stanic, což byly vojenské nevěstince umístěné na frontách i v zázemí.

Život v těchto zařízeních byl každodenním peklem. Oběti byly nuceny přijímat desítky vojáků denně, mnohé z nich trpěly vážnými zraněními, pohlavními chorobami i psychickými traumaty. Historici i pamětníci popsali nespočet případů surového bití, mučení a dokonce i vražd, pokud ženy odporovaly. Některé výpovědi dokládají, že vojáci své oběti záměrně zmrzačili, aby je zastrašili nebo potrestali za domnělé provinění.

Po skončení války se mnoho žen ocitlo v bezvýchodné situaci. Některé se vrátily do svých zemí v těžce podlomeném zdravotním stavu, jiné zůstaly v cizích oblastech a nikdy se už nesetkaly s rodinou. Ve většině asijských společností bylo téma sexuálního otroctví obrovským stigmatem a mnoho přeživších proto desítky let mlčelo. Jejich utrpení nebylo oficiálně uznáváno, přestože některé oběti se v průběhu let snažily domoci spravedlnosti žalobami u soudů v Japonsku i v Jižní Koreji.

Až počátkem devadesátých let začaly první organizace a média znovu otevírat tuto bolestivou kapitolu. V roce 1993 vydala japonská vláda takzvané Kóno prohlášení, v němž poprvé přiznala, že systém comfort women byl řízen armádou a že k odvedení žen docházelo proti jejich vůli. Mnoho přeživších i historiků však upozorňuje, že tato omluva zůstala jen formální a Japonští představitelé se opakovaně snažili rozsah zločinů zlehčovat. Někteří japonští politici dokonce popírali nucený charakter tohoto systému a tvrdili, že ženy byly dobrovolné prostitutky, což vyvolalo vlnu mezinárodní kritiky.

V posledních desetiletích vychází najevo stále více důkazů, archivních materiálů i svědectví, které odhalují promyšlenost celého mechanismu zotročování. Historici například popsali existenci přesně vedené evidence transportů žen, seznamů stanic a instrukcí pro vojenské velitele, jak organizovat provoz nevěstinců. Podle některých odhadů se systém dotkl až dvě stě tisíc žen, i když přesné číslo nelze vzhledem k nedostatečné dokumentaci nikdy potvrdit.

Psali jsme: Jaký byl každodenní život ve středověku?

Památníky a pamětní desky věnované obětem vznikají v posledních letech nejen v Jižní Koreji či Číně, ale i ve Spojených státech, Kanadě nebo Austrálii. Přeživší a jejich rodiny usilují o to, aby svět nezapomněl na jejich příběhy a aby byly ženy pro útěchu uznány jako oběti válečných zločinů. Boj za spravedlnost se přitom proměnil v symbol širšího úsilí o respekt k právům žen a historické pravdě.

Osud comfort women zůstává mementem, že ani uprostřed válečné vřavy nemůže být sexualizované násilí omluvitelné. Navzdory desetiletím mlčení a popírání jejich utrpení promlouvají jejich příběhy stále hlasitěji a připomínají, že lidská důstojnost nesmí být obětována žádné ideologii ani státním zájmům.

(Pilař, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)