Všeho víc, lépe, dál, a hloub, důkladně, bezohledně. City jsou považovány za slabost, překážku, pro mnohé hloupost. Ženeme se za úspěchem, slávou a bohatstvím domnívajíce se, že to je ta pravá cesta ke štěstí. Pak najednou nechápeme, jak někdo, kdo má vše o čem my ostatní jen sníme, spáchá sebevraždu. Vždyť měl, měla všechno?! Neměl a neměla! Vždy je něco co nemají, a to je často zničí, protože vše ostatní mají a nesrovnají se s tím, že něco ne. Například lásku. Vidím kolem sebe, že s blahobytem neroste počet šťastných lidí. Naopak. 

Naše děti a vnoučata, žijí v prostředí, o kterém se dnešním důchodcům ani nesnilo, a trpí duševními poruchami v míře pro  nás důchodce nevídané i přes zákony, které zakazují se na dítě jen křivě podívat. Lásku k dítěti však žádný zákon zajistit nedokáže. V naší společnosti chybí – srdce na dlani. Láska, prosím neplést se sexem, je, zdá se pro nás mnohem důležitější, než naše pohodlí, které jsme si vytkli jako cíl k dosažení štěstí. Je to obrovský omyl. 

Dnes velebíme mozek, ale mně moje babička říkávala – ty moje srdíčko. Nevadilo mi, že chalupa, kde mi to říkala, měla k dnes běžné úrovni bydlení nekonečně daleko. Táta, když jsem něco provedl, tak mi dal pár facek, tím to bylo vyřízeno. Nebylo kde si stěžovat a určitě by mě to nenapadlo. Věděl jsem, že i přes pár facek mě mají rodiče rádi. Dnes se děti snažíme zákonem chránit před fackou, ale uzákonit jim lásku rodičů nejde. Dosáhne se jen vydírání a vyhrožování rodičům, co jen víc naruší vztahy v rodině. Srdce není jen sval pumpující krev. Ne náhodou se stalo symbolem lásky mezi námi. Nezapomínejme na to.

 

Je čas změnit nastoupenou cestu, kterou jsme se vydali za štěstím, za cestu, kterou nám ukazují naše srdce.