Skutečně občas slyšíme, že bude lepší, když ti starší konečně vymřou nebo „jenom“, že záchrana životů není důležitá. I když to není převládající názor, plní to veřejný prostor a otravuje atmosféru, píše Petr Hampl v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Na druhé straně slyšíme obviňování spoluobčanů z toho, že v jakémsi iracionálním panickém děsu vzdali občanských svobod a že podporují opatření, která poškozují ekonomiku (což je nepravda, jak jsem ukázal minulý týden). A opravdu, občas opravdu slyšíme volání po ostré represi. I když to není převládající hlas, plní to veřejný prostor a otravuje atmosféru.

Je tedy docela logické, že jsem v posledních dnech opakovaně dostával stejnou otázku. Proč jsme na tom morálně tak špatně? Je to výchovou? Změnami ve školství? Nebo je zatím příliš velká orientace na peníze (tedy příliš nízké zdanění vysokých příjmů)? Nebo něco úplně jiného?  

Jak tomu v podobných případech bývá, určitou roli hraje každý z faktorů. Nicméně rozhodující roli hraje ještě něco jiného.

V situacích podobných té naší se totiž nabízí v zásadě dvě možnosti. Buď se národ semkne a v lidech převáží to dobré. Malý kousek z toho jsme ochutnali letos na jaře. Jindy ale národ upadne do chaosu, lidé se postaví navzájem proti sobě a z jejich povah vyplave to nejhorší.

Kterou z cest se národ vydá, o tom rozhoduje politické vůdcovství. Najde se v kritické chvíli státník, který je schopen přinést vizi a převzít odpovědnost? Pokud taková osobnost vystoupí, je slušná šance, že lidé ze sebe vydají to nejlepší. Třeba slavný Churchillův moment, kdy Britům slíbil „pouze krev, pot a slzy,“ tedy bojovat až do konce a zachránit aspoň čest. Bez jeho vystoupení by byli z Britů horliví a ponížení kolaboranti, jak ukazují příklady malých britských ostrovů obsazených Němci.

Přinést takovou vizi je v naší situaci extrémně obtížné. Mimo jiné proto, že zbabělá vláda pod tlakem bezcharakterní opozice a nejrůznějších zájmových skupin úplně zahodila všechny výsledky jarního snažení. Přitom to byly výsledky vykoupené značnými oběťmi, které přinesli především menší podnikatelé a jejich zaměstnanci. Ale nejen oni. Politici, vládní úředníci a korporátní kapitáni si toho nejspíš vůbec nevšimli.

Nicméně pokud by s takovým apelem někdo přišel, musel by obsahovat tři základní elementy – těsně propojené.

VIZI. Churchillovou vizí bylo zvítězit za každou cenu či aspoň bojovat do hořkého konce. Stalinovou vizí bylo zachránit ruský národ a osvobodit svět od německých agresorů. Co je dnešní vládní vizí? O něco méně mrtvých v listopadu? Čekání na další vlnu? Absolvovat to celé znova a znova? Netušíme, a nevidíme nic jiného než bezradnost.  

MÍSTO PRO ČLOVĚKA. Co ta vize znamená pro mne, ptá se posluchač. Odjezd na frontu? Nasazení v továrně? Místo dobrovolníka, který jezdí se sanitkou? Budou se mnou počítat při obnově národního hospodářství? Nebudu hozen přes palubu?

MORÁLNÍ APEL. Tedy odvolávání se k něčemu, co máme společného. k jazyku, dějinám, náboženství, společnému pohledu na svět. Protože jestli se mám postavit proti rozvratu, co vlastně bráníme? Národ? Jak ho můžeme bránit, když zároveň probíhá výměna etnika (Češi odcházejí a jsou nahrazováni migranty). Náš životní styl? Jak ho můžeme bránit, když je zároveň likvidován jako něco, co stojí v cestě korporátním ziskům a neomarxistickým fantasmagoriím?

Na to všechno by měly existovat odpovědi. Od toho si platíme prezidenta. Od toho si platíme premiéra. Ne od toho, aby říkal, že za nic nemůže, protože jeho rádci provedli špatné výpočty.

Současná situace také otevírá příležitost pro skutečnou opozici. Pro takovou opozici, která se zmůže na něco jiného než okopávání kotníků. Pro skutečného státníka, který vystoupí, podpoří i ta opatření, která jsou momentálně nepopulární, ale který ukáže delší perspektivu, morální vizi a vůdcovství.

Když takové vůdcovství chybí, národ se rozpadá, země propadá chaosu a v lidech se probouzí to nejhorší.

Dobrou zprávou snad může být to, že současná situace nepotrvá příliš dlouho. Události příštích týdnů budou katastrofou z medicínského hlediska, budou těžké pro pozůstalé, ale poskytnou morální budíček. Jak říká anglické přísloví, zkušenost je to, co získáš, když nezískáš to, co jsi původně získat chtěl.