Většina obětí byli neozbrojení civilisté. Formálně horkou fázi konfliktu ukončily Minské dohody II, dojednané v tak zvaném Normandském formátu tří prezidentů – Ruské federace, Ukrajiny, Francie a německé kancléřky (Angely Merkelové). Jejich nejdůležitější výsledek představovalo zastavení palby a vytvoření pásma bez těžkých zbraní. Konflikt se tím sice nevyřešil, ale stal alespoň zamrzlým, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

To vydrželo až do konce listopadu loňského roku, kdy prezident Volodymyr Zelenskyj poslal do ukrajinského parlamentu návrh zákona „O přechodném období“. Ten se týkal dočasného omezení občanských a lidských práv obyvatel Donbasu a Krymu poté, co Ukrajina na jejich teritoriu obnoví svoji suverenitu. Aby nenechal nikoho na pochybách o tom, jak toho chce dosáhnout, pan prezident převelel k linii příměří 120 000 vojáků s těžkými zbraněmi, včetně „zázračných“ tureckých dronů.
   

Ruská federace to správně vyhodnotila jako přípravu na rozmrazení konfliktu a znovurozpoutaní horké fáze občanské války. Proto protestovala proti porušení Minských dohod a stáhla k ukrajinským hranicím také přes 100 000 ozbrojenců a těžkou techniku. Od té doby nejprve Ukrajina a po ní celý Západ hovořil o přípravě ruského vpádu do země aspirující na členství v NATO. Příprava na válku došla tak daleko, že i na dvou setkáních prezidentů USA Joe Bidena a RF Vladimíra Putina oba státníci ujišťovali sebe navzájem a pak také veřejnost, že jaderné zbraně použity nebudou. Američané k tomu dodávají, že plánované ekonomické sankce proti Rusku totiž budou mít podobnou razanci.
   

Následně se všechny západní zpravodajské služby a mainstreamová média předháněly v předpovědích data ruského vpádu na Ukrajinu. Zatím to dopadlo, jak s datem konce světa – neustále se posouvá. V okamžiku, kdy už bylo téměř jasné, že incident, který válku zahájí, bude mít časový vztah k zahájení Zimních olympijských her v Pekingu, couvl ten, od něhož to nečekali ani spojenci, ani nepřátelé – ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. V úterý v tomto týdnu stáhl z parlamentu návrh svého kontroverzního rozmrazovacího zákona, ve středu pak ukrajinský ministr zahraničí ubezpečil světovou veřejnost, že ruská vojska nezaútočí, protože jsou příliš daleko od hranic jeho země. A v Paříži začalo jednání v Normanském formátu o dalším zmražování konfliktu pomocí Minských dohod.
   

Bohužel, žijeme ve světě, v němž to leckdo má rád horké, takže je dost pravděpodobné, že k pokusům rozpoutat konfrontaci mezi Ruskem a Ukrajinou dojde jinak. Solidární dodávky zbraní a munice by se měly vypotřebovat a hlavně se musí urychleně najít záminka, jak neotevřít plynovod Nord Stream 2. I Joe Biden se už nechal slyšet, že velký ruský vpád na Ukrajinu bude mít za následek strašlivé ekonomické a politické sankce, ale intervence menšího rozsahu se dá vyřešit jednáním.
   

Někteří ruští politologové srovnávají současnou krizovou situaci kvůli nenávistné rétorice všech zúčastněných stran a osobním antipatiím světových politiků k období těsně před vypuknutím První světové války. Historie se ráda opakuje, takže se asi čeká na opakování Sarajevského atentátu. Jako historika a autora románů mě vyděsila zpráva, že český, slovenský, rakouský a ukrajinský ministr zahraničních věcí poletí na Ukrajině na válečnou linii v Donbasu. Vlastně se jedná o celé Rakousko-Uhersko (i s Haličí). Jedna zbloudilá rána z houfnice ráže 152 mm může historii s arcivévodou a rozpoutáním Velké války zopakovat.