Tyto režimy měly jednu věc společnou, ať se již jednalo o ultralevicové „republiky“ či monarchie. Tím společným jevem byla místy až zoufalá potřeba nepřítele, ať již skutečného či víceméně fiktivního.
Nepřítele zvaného vnitřní známe dobře z časů komunismu, kdy jím byly všelijaké neposlušné skupiny, obvykle složené z intelektuálů, které spojovalo „spříznění volbou“. Ostatně, i neslavně proslulá komunistická „politická policie“ Stb e se oficiálně nazývala „ X. správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli“.
Po roce 1948 to byly zejména nekomunistické a katolické literární kroužky, záhy se našel vnitřní nepřítel ve vlastních řadách, to když si vrcholní komunisté potřebovali posichrovat své mocenské pozice, a k tomu bylo třeba odstranit vlivné konkurenty (viz Slánského proces). Na to pak navázalo další „objevení“ vnitřního nepřítele například v soukromých zemědělcích, kteří se nechtěli spojovat do JZD. To byli namnoze lidé, kteří dostali Gottwalda v roce 1946 k moci, neboť jim sliboval zemědělskou reformu, tj. rozdání půdy soukromníkům k užívání. Ti se pak stali obětí vlastního idealismu. Ale to jen na okraj. A tomu všemu tleskala poslušná propagandistická média.
Obdobně jsme na tom dnes. Vrchnost nejprve zbavila části občanských práv neposlušné intelektuály držící jiné než povolené názory, vyhnala je z veřejného prostoru, začala vypínat jejich média a naopak v těch vlastních je začala dramaticky ostrakizovat jakožto nepřátele té naší krásné liberální demokracie. Ale půjde to dál. V Německu se už na nejvyšších politických místech vážně diskutuje o správné velikosti bydlení, terčem kritiky jsou ti, kdo si vydělali na prostornější bydlení, než ti, kdo díky svému sociálnímu postavení, nebo i vlastnímu rozhodnutí, zůstávají v poměrech skromnějších. To už tu také bylo – vzpomeňme „nadměrečné metry“ a vnucování nežádaných „nájemníků“ do bytových prostor. Sociální inženýrství prorůstalo a znovu prorůstá všemi sektory společnosti, počínaje kulturou, spotřební produkcí až po školství. Kdo že to přece dnes chce rušit vynikající osmiletá gymnázia, vychovávající příští elitu spoečnosti? No přece naše (prý) pravicová vláda. Maří to údajně rovné šance pro všechny. Jako by všichni měli stejný talent a jiné předpoklady. Bane. Jde o cílenou snahu nivelizovat a snižovat úroveň obecné vzdělanosti, protože nevzdělancům se snadněji poroučí a vládne.
Nepřítele vnitřního ústrojně a nezbytně doplňuje nepřítel vnější. Vytvoří se ikona strachu, mýtus ohrožení, narativ o tom, kterak nám zpoza hranic kdosi chce zničit naše životy, svobody a bezpečnost. Celá ta truchlivá pohádka má podobu patafyzického spektáklu, kde se dva režimy vzájemně výhodně straší a pošťuchují. Samozřejmě se zde sází opět na nedostatek informací, z něhož roste přirozená obava lidí o sebe a své blízké.
Takový pocit ohrožení, vtloukaný bezohlednou propagandou z hlavních médií do občanů, když se ještě chytře zkombinuje s chudobou občanů, mají diktátoři obvykle vyhráno a jejich farmy otroků budou poslušně a pilně pracovat bez zbytečných dotazů neřkuli protestů. Chudý a vyděšený občan, který s dvěma zaměstnáními s jazykem na vestě na konci měsíce poplatí faktury a možná i ušetří dětem na kroužky a případně na tábor (neřkuli na léky pro potřebné nemocné v rodině), není totiž nic jiného než otrok, který se dře za byt a stravu. Nu, a kdyby ani toto nestačilo a lidé by přece jenom začali reptat, může se vždy vytáhnout v pravidelných intervalech nějaká epidemie, nouzový stav, pandemický zákon a další nástroje, které umožní vládcům či jejich poskokům za pár malicherných výhod utáhnout vnitřní režim.
Když tento vyzkoušený a ve světě poměrně obvyklý systém vztáhneme na to, co se nyní děje (a především bude dít) v Evropě, zjistíme, že progresivisté jsou vlastně největšími uzurpátory moci. S ohledem na řadu krizí, které se řítí na zatím většinou blaženě nevědomé (protože neinformované – vinou cenzury) občany a které by v drtivé většině bez našeho členství v EU vůbec nenastaly, můžeme předpokládat nárůst jak propagandy, tak i strašení válkou (se kterou mnozí vysocí funkcionáři již reálně počítají), covidem, hladem, zimou atd….
Když jsem před časem psal, že není otázkou, co s námi bude, když odejdeme z EU, ale co z nás zbude, když v ní zůstaneme, masová média, jakkoliv sledují můj fb., to přešla mlčením. Nyní, když už můžeme odhadnout, kolik nás reálně bude stát „odstřižení" od ruských zdrojů, kolik zaplatíme za zelený úděl a další EUšílenosti, je možné tuto otázku přeformulovat na: Proč nás setrvání v EU vyjde výrazně dráž, než z ní odejít?
Odpověď je zřejmá: Protože naše členství je pro hlavní banky, EUkorporace a jejich posluhující bruselské byrokraty natolik výnosné, že udělají vše pro to, aby naše zadlužování rostlo a jejich příjmy též. Stali jsme se ovcemi, které se nechávají stříhat až na holou kůži několikrát za rok, a při tom je ani nekrmí. Toto není budoucnost, kterou chci pro svoje děti! končí komentář Jiří Kobza.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
