Každý, komu doma hořela půda pod nohama, počínaje Banderou, hledal útočiště na Západě. Bylo přijímání veteránů, bojujících proti sovětské armádě, v zámoří nebo v Německu gestem dobré vůle? Samozřejmě, že ne – tito uprchlíci měli své zkušenosti z bojů proti bolševikům i proti  vládám jiných zemí (připomeňme povstání banderovců na Podkarpatské Rusi v roce 1939  potlačené vojenskými jednotkami Druhé republiky). Mohli se tedy rychle zapojit do obnoveného boje proti nenáviděnému nepříteli. Tento neuvěřitelně rychlý gambit, tato proměna nepřítele ve spojence, patří k hanebným zvratům, které znemožnily pokojné urovnání rozporů v poválečné Evropě. Ochránci západního kapitalismu, otřeseného růstem socializačních a emancipačních hnutí (v USA šlo především o udržení apartheidu), sáhli po drastické léčbě, po všemožném omezování (containment) vlivu Sovětského svazu a jeho ideologie. Udělení generálního pardonu veteránům nacistických a fašistických armád znamenalo drastické porušení elementární etiky mezilidských a mezinárodních vztahů.    

                                      

Dnes již má veřejnost víc vědomostí o zásadách americké politiky: nerozhodují pravidla morálky, nýbrž bezprostřední hospodářský, politický s vojenský zájem. Proč americká vláda podporovala obětí, proč podporovala Husejna ve válce s Íránem v letech 1980–1988 a proč  svému spojenci v roce 1991 na obrtlíku vyhlásila válku, která ještě dál komplikovala a poškodila vztahy mezi národy, státy, etniky a náboženstvími v této oblasti? Proč Američané podporovali v občanské válce v Sýrii Kurdy a proč je, když už je nepotřebovali, hodili přes palubu? Tehdy to vyvolalo protesty i u lidí, kterým Amerika imponovala a kteří se zhrozili, že se Američané dopustili zrady. O tom, jak Američané bez skrupulí provádějí změny režimů ve středo– a jihoamerických státech, není třeba ztrácet slova – jen podpora diktátora Pinocheta stála 70 000 obětí. Mohutný příliv emigrantů z této oblasti je bumerangový efekt jejich dlouholeté činnosti.
    

Nedovedu si vůbec představit, že by si Zelenskyj a s ním i Trudeau mohli představit, že by se v Kanadě našel nějaký starý Ukrajinec, který se osvědčil za druhé světové války jako voják spojenecké armády. To je nemyslitelné – Kanaďané dobře věděli, kdo a proč hledal po porážce Německa a Itálie za mořem útulek. Veřejnost byla dostatečně informována o poměrech v Evropě. Kdo měl možnost navštívit v západní Evropě hřbitovy tisíců padlých kanadských vojáků, ví, jakou daň zaplatili občané britské državy ve válce, které se zúčastnili ne snad proto, že by jim z toho plynula nějaká výhoda, ale proto, že si uvědomili, že je nutno učinit fašistické a nacistické agresi přítrž.  Proto pochybuji, že by poválečný příval evropských utečenců vyvolal u místních lidí  bůhvíjaké nadšení. O tom se rozhodovalo v Londýn a Washingtonu a obyčejného člověka v Ottawě, Torontu nebo Vancouveru se nikdo neptal.        

Ukrajinský terorismus - nedílná součást občanské války                     

Uvedu ještě jednu osobní zkušenost. Při druhé návštěvě Kanady jsem měl možnost navštívil univerzitu ve Winnipegu, kde jsem zažil podivnou příhodu: při návštěvě slavistického oddělení jsem byl zaražen tím, že pracovníci ukrajinské sekce prohlásili, že s rusisty, až na to, že jejich katedry jsou na chodbě vedle sebe, nemají nic společného. Kolegové z ruského oddělení na to reagovali pokrčením ramen.