Mojmír Grygar: Tragédie

politika

To, co se dnes odehrává na Ukrajině, je tragédií. Především Ukrajinců, kteří se dali před osmi lety zavléct do nerovného sporu s Ruskem, píše Mojmír Grygar.

Mojmír Grygar:  Tragédie
Mojmír Grygar
26. února 2022 - 07:10

Kdo si dnes připomene slova Julie Tymošenkové, ikony oranžové revoluce, která v době majdanského povstání vyjádřila přání, aby bylo Rusko spáleno atomovou pumou? Kdo si dnes pamatuje události na Ukrajině, odehrávající se v prvních týdenech německého útoku proti Sovětskému svazu, kdy jednotky ukrajinských nacionalistů postupovaly po boku wehrmachtu a spolu se zvláštními oddíly SS pomáhaly území čistit od komunistů a Židů?

Kdo dnes ví, že to byla soukromá armáda oligarchy Kolomojského, která zabránila ruským obyvatelům Charkova připojit se k vzbouřencům na Donbase a v Luhansku? Kdo se dnes pozastaví nad tím, že na oslavách sedmdesátého výročí porážky Hitlerova Německa Ruskou federaci, dědice Sovětského svazu, nezastupoval prezident Ruské federace Putin, ale představitel ukrajinské vlády Porošenko?

Kdo si vůbec povšiml toho, že novopečený postmajdanovský představitel kyjevské vlády Arsenij Jaceňuk v rozhovoru s kancléřkou Merkelovou jen tak mimochodem prohlásil, že přece oni Ukrajinci mají společně s Němci „své zkušenosti s Rusy“. Podobných urážek Ruska a všech Rusů a sovětských občanů, kteří bojovali proti Hitlerovi a zaplatili za to krvavou daň, bylo nespočet. Také bychom se nedopočítali ostrých antiruských prohlášení amerických jestřábů a jejich zástupců v NATO (na konferenci ve Varšavě v roce 2016 veřejně vyhlásili Rusko za největšího nepřítele paktu a jako důvod uvedli „ruský životní styl“).                        

Ale to vše evropská a tím spíš světová veřejnost buď neregistrovala nebo prostě neviděla a nevěděla. Představitelé Ruska a naprostá většina Rusů si to však zapamatovala setsakra dobře, a nezapomněla na to.
   
Dobře jsem poslouchal poslední prohlášení prezidenta Putina. Nebyl to projev hráče pokru, ale člověka hluboce uraženého, ne za sebe, za urážky, které se sypaly na jeho hlavu, ale za Rusko, po dlouhá léta pokořované Amerikou i Evropskou unií. Tam, kde lidé mají dost svých starostí, než aby slyšeli trávu růst, navíc na cizím dalekém dvoře, obyvatelé tohoto dvora však vědí velmi dobře, že se nad nimi vznáší nepřetržité řinčení zbraní. Ani sebevětší urážka však není důvodem spoléhat na zbraně jako poslední argument. Tak to řešili Američané po teroristickém útoku islamistů 11. září 2001. Nenastražili dnes Putinovi léčku podobného střihu? Kardinální rozdíl je však v tom, že Američané bojovali v daleké asijské zemi, zatímco Rusové operují ve své předzahrádce.

O to horší bude sjednat mír, ukončit válku. Putin prohlásil, že nejde o nic menšího, než o existenci Ruska. Má pravdu? Blafuje?
   

Nedovedu předvídat, jak se budou cesty v ukrajinském labyrintu dále křížit a komplikovat, ani nemám ponětí, jak se bude hledat cesta z tohoto bludiště. Na závěr bych však rád ocitoval závěr svého eseje o Ukrajině, který jsem napsal v dubnu 2014 a který jsem tehdy mohl jen narychlo rozmnožil pro pár svých přátele a známých:
  
„Je nějaké východislo z ukrajinského labyrintu?
   
Vzejde-li z voleb vláda, kterou uzná Ruská federace, a podaří-li se nové vládě eliminovat extrémní pravicové živly, mohou se společně řešit palčivé otázky. Bojím se však, že vrhači molotovových koktejlů a Banderovi potomci se nevzdají jen tak. Mají uvolněné ruce, jsou kryti svými zástupci ve vládě, v parlamentě, v ozbrojených složkách. Hrozí, že se bude opakovat scénář, který Američané uplatnili v boji proti Sovětům v Afghánistánu.
   
Bude-li v případě Ukrajiny platit Masarykova teze, že státy se při životě udržují zásadami a silami, které jej vyvolaly v život, v budoucnosti se ještě dají čekat krušné chvíle.
   
Co můžeme ukrajinskému lidu přát víc, než aby se jeho země nestala objektem a nástrojem hospodářských a politických ambicí žádné velmoci. Jako samostatný stát na pomezí západní a východní, severní a jižní Evropy, nepodléhající žádnému vnucenému vojenskému ani politickému paktu, by mohla a měla rozvinout všechny své hospodářské,politické a kulturní možnosti ve prospěch svůj a svých sousedů.
  
Je tato perspektiva fikcí? Snem? Zbožným přáním?“
   
Co ještě dodat? Jen údiv a lítost, že se po rozpadu Sovětsého svazu nesplnil plán Kissingera a Brzezinského, stratégů studené války, kteří navrhovali, aby Ukrajina získala status nezávislosti a nestala se objektem sporu dvou velmocí.
   
Na koho padá hanba za to, že se tato perspektiva neuskutečnila?

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)


Anketa

Kdo podle vašeho názoru tříští a radikalizuje naši společnost?