Celoživotní odhodlaní bojovníci proti národovectví překypující touhou zničit národní státy se tak během okamžiku přeměnili v bojovné ukrajinské nacionalisty, kterým nevadí žádný extrém. Ani hákové kříže nepředstavují pro přesvědčené bojovníky proti fašismu nejmenší problém. Stačí jim srozumitelně říct, co si mají myslet a čemu mají věřit.
Nicméně pro přemýšlivější lidi se otevírá problém.
Já osobně se k nacionalismu jakožto politickému směru založeném na obhajobě nezávislého národního státu hlásím. Dosud nikdo nenašel jinou možnost, jak udržet demokracii, občanské svobody a základní mezilidskou solidaritu a jak vyjít z neustálého kolotoče imperiálních dobyvačných válek. Jak píše Yoram Hazony, být nacionalistou je vysoce morální postoj. Každý dobrý člověk by měl být nacionalistou.
Z toho pohledu není těžké se vyrovnat s řáděním Adolfa Hitlera, protože jeho myšlení nebylo nacionalistické, nýbrž rasové (tedy neslučitelné s národním pohledem) – bez ohledu na to, jaká slova měl v názvu strany.
Jenže jak se vyrovnat s existencí praporu Azov a dalších zabijáckých hord? Nikdo přece nemůže sympatizovat s vraždami neozbrojených civilistů, únosy, mučením a upalováním zaživa. Nikdo nemůže sympatizant s „národním intelektuálem“, který se k Adolfu Eichmanovi a požaduje zabíjení malých ruských dětí. Nikdo nemůže sympatizovat se zadržováním rukojmích a lidských štítů, což teď praktikují naprosto běžně. A tohle mají být taky nacionalisté.
Nepomůže rozlišovat mezi vlastenectvím, patriotismem, národovectvím a nacionalismem. Pokud je vyrůstají ze stejných kořenů a liší se jen důsledky, k jakým vedou, pak je odlišení nesmírně obtížné. A za tím rozlišováním se často skrývá to, že se k něčemu hlásíme a přitom nechceme akceptovat důsledky.
Problém je někde jinde. Ukrajinci ještě nejsou národem ve stejném smyslu jako dnešní evropské národy.
Evropský politický nacionalismus, jak ho v Evropě známe, vychází z každodenního života nějaké většiny lidí. Skupiny lidí, kteří sdílí jazyk, zvyklosti, obyčeje, dějiny a žijí na stejném území. A jsou si vědomi toho, že k sobě patří nějakým zásadním způsobem, jakým k nim jiní lidé nepatří. Politické projekty jen vychází tomuto politickému nacionalismu vstříc, a případně ho zpřesňují či doplňují.
Přesto tomu bylo často tak, že určitá fáze vývoje politického národa se neobešla bez krveprolití. I když zvěrsta, jaká dnes provádějí „radikálové“ na Ukrajině, byla v Evropě 19. století nemyslitelná.
Nicméně Ukrajinci zatím nedostali šanci na takový národní vývoj. Byli občany Sovětského svazu, všichni si připadali více méně jako Rusové a pak se začal rychle „vyrábět národ“. Jenže takový národní život pak nevychází z každodenního života obyčejných lidí, ale z toho, co vymyslí ideologové pracující pro americkou vládu a nadaci Otevřené společnosti. A navíc jsou prvními vzorovými národními skupinami bandy profesionálních hrdlořezů. Nemylme se, prapor Azov a další, to nejsou kluci, co makají ve fabrice, mají doma malé děcko, shánějí byt a večer jsou ještě do posilky nebo se porvat na fotbal. Tohle jsou skuteční profesionální zabijáci, mnozí s žoldáckými zkušenostmi z bojišť celého světa.
Jak to potom může vypadat? Co to má společného s národy, jak je známe z Evropy?
Je to vlastně taková smutná parodie na národ. Národ formovaný sorosovskými ideology k jedinému účelu – zabíjení Rusů. Podobně jako byl před pár dekádami uměle vytvořen „palestinský národ“, jehož jediným účelem je zabíjení Židů. Ostatně, beztak se zdá, že směřuje k tomu, že z Ukrajiny se stane něco na způsob pásma Gaza - tedy zóny ovládané zabijáckými bandami, kde není možné normálně žít. Že v současné válce jde jenom o to, kudy povede hranice mezi tímto ukrajinským pásmem Gaza a Ruskou federací.
To všechno rozhodně neznamená, že bych Ukrajincům doporučoval splynout s Rusy. Rozhodně ne! I z nich jednou může být skvělý národ. A po komplikovaném začátku budou potřebovat pár generací, než tu bude ukrajinský národ přirozeně vyvěrající z každodenního života. A na své zabijácké předky budou vzpomínat podobně jako Švédové na Vikingy.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
