Když se nepovedla nátlaková akce Milionu chvilek pro demokracii, a jejich zčásti rekonstruovaného ansámblu a zmenšujícího se zájmu publika, zdá se, aniž chceme tvrdit, že máme úplný přehled všech mediálních způsobů, jak ovlivnit veřejné mínění, možná i záměrně zapomnělo vzpomenout památného dne podpisu u nás neslavně populární Mnichovské dohody. Noční rozhodnutí tehdejších ještě mocných evropských velmocí, dnes velmocí spíše méněmocných, z noci z 29. na 30. září 1938, bylo podpořeno ultimátem vyzývajícím k naplnění závěrů této dohody, do deseti dnů, do 10. října 1938.
Můžeme se domnívat, že k tomuto opomenutí došlo také proto, že k této Mnichovské dohodě nebylo možné připojit nějaký hanopis na Putinovo Rusko a dokonce ani na Sovětský svaz a jeho tehdejší „bolševický“ režim. Byli to jen a jen mírotvorci západního typu, a tak se sluší nemluvit o našich dnešních (doufejme) spojencích.
Pokud několikrát v současné době opakované Hrabalovo a Menzelovo Obsluhoval jsem anglického krále mělo být příležitostnou připomínkou, pak si toho můžeme považovat. Právě proto, že to není jen nikoliv prvoplánová rána pěstí do nevědomostí trpícího nestoudného čela, ale taktní upozornění dnešním hrdinným soudcům Edvarda Beneše, že to bylo všechno trochu jinak, než se právě oni domnívají.
Nechce se nám dovolávat autorit jakou byl nedávno zemřelý Jan Tesař (1933-2025), jehož Mnichovský komplex z roku 1989 (publ. 2014) je fundamentální vědeckou prací, nesrovnatelnou s popularizačními agitkami dnešních vandrovníků po rozoraných brázdách české historiografie.
Ani při letošním udílení Seifertovy ceny se nikdo nezmínil o verších pozdějšího nositele Nobelovy ceny z roku 1938, kterými se zařadil mezi své tehdejší vrstevníky, básníky a spisovatele, kterým svým Torzem naděje dominoval František Halas. Byli to nejen Josef Hora, Vladimír Holan, František Hrubín, Vitězslav Nezval, Hrubín, ale i Karel Čapek a celá řada těch dnes už zapomenutých nebo záměrně zapomínaných.
Obáváme se dnes jednoznačně konstatovat, že odsunutí těchto jmen do školních učebnic české literatury, kde se mají stát povinnou, ale i nechtěnou četbou středoškoláků, souvisí s tím, že reakcí těchto osobností české literatury na tyto události bylo nahlas vyslovené obvinění ze zrady těch, „které jsme tak milovali“.
Jan Tesař se podobným tématem zabýval už ve svém seriálu Vlastenci a bojovníci, který vycházel na pokračování v Literárkách v roce 1968, a který se tehdy četl v týdenních pokračováních skoro jako detektivní příběhy. Tesař také vedl dlouhotrvající polemiku s jiným významným historikem této generace, Tomášem Pasákem, o „úlohu osobnosti v dějinách“, Důvodem jim tehdy byla osobnost generála Aloise Eliáše, předsedy protektorátní vlády (1939-1941), popraveného nacisty 1942.
Téma monumentu zrady a torza naděje má v českých dějinách svou mnohasetletou tradici. Snad proto, a právě v dnešních dnech, tak přitahuje pozornost. Jejich dnešní popularita není dána jen tím, že se týká dnešní politické třídy, ale také „třídy“ zběsilých dopisovatelů využívajících jakoukoli příležitost k sebeprezentaci. Protože je těch příležitostí mnoho, a lhát je přece tak snadné, proč to nezkusit. Dnes tak, zítra jinak. A kdo umí střídat role na proměnlivém scénickém pozadí, má velké možnosti milovat i nenávidět. Snad se podaří nezapomínat ani na to malé torzo naděje. A přejme si, aby po něm zůstala alespoň malá vzpomínka.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
