Za virus (samozřejmě pokud nebyl vyroben uměle) nemůže nikdo. Ale i pokud byl vyroben uměle, rozhodně za něj nemůže naše vláda. Za to, co se děje, také nemůže vláda, ale virus. Jenže my rádi hledáme viníky, rádi někoho pronásledujeme a urážíme. Je zoufalství číst nebo poslouchat donekonečna se opakující komentáře těch politiků, lékařů, umělců a novinářů, kteří si často hojí spíše své ego a mindráky, než aby se pokoušeli hledat rozumná slova. Většina z nich nechce někomu pomáhat, ale mantrou je „já to přece říkal už dávno“ a „vláda to celé dělá špatně“. Druhá poloha podobných vystoupení je fňukání. Úplně jako živá voda na mne zapůsobil rozhovor s jakýmsi obchodníkem zjevně s vietnamskými kořeny, který konstatoval, že se mu opravdu nedaří, nemá příjmy, ale nějak to musí vydržet. Pak následovalo padesát českých podnikatelů a umělců, kteří houfem vysvětlovali, že jim vláda musí pomoci, jinak zkrachují. Ekonomika je složitá a finanční toky povedou ke krachu mnoha podnikatelů, jenže to je přece normální. Kdo nestojí na pevných nohách, nemá rezervy a žije jen okamžikem, ten prostě bude mít problémy. Firmy vznikají a zanikají, lidé se rodí a umírají, katastrofy přicházejí a odcházejí.

V kritických situacích má člověk zatnout zuby, zmobilizovat síly a rezervy, a snažit se přežít. Jediná možnost, jak se v krizových situacích nezhroutit, je myslet na budoucnost, přemýšlet, co mohu odvrátit a co ne, a co budu dělat, až se situace zlepší. Ohlížet se dozadu a spekulovat o tom, kdo za to může, je totální hloupost. Kdo může za povodně, viry či klimatické změny? Mocná příroda. A my musíme dělat vše pro to, aby nás nesmetla, a ne mezi sebou hledat viníky.

Jsme neuvěřitelní. Na jednu stranu chceme vybít skot, nahradit automobily se spalovacími motory všestranně komplikovanějšími elektromobily (a jak se zdá, zdaleka ne tak šetrnými k životnímu prostředí, jak aktivisti doufají) a zaplavit Evropu miliony nekvalifikovaných a těžko přizpůsobivých lidí. To nám nevadí a tváříme se, že nás to nijak nebude omezovat. Pak ale přijde virus a my se hroutíme, pokud nám zavřou bary, divadla a nebudeme moci jet na dovolenou k moři. Ochotně ničíme tradice a odvěký řád naší evropské civilizace, ale nepřežijeme měsíc v karanténě doma.

Místo rozumu čekáme na to, co nám kdo nařídí, co kdo za nás udělá, co nám řeknou v České televizi. Pod tlakem nás, lidí, se před létem uvolnila opatření, jak zabránit dalšímu šíření viru. Uvolnila se proto, že bychom asi povstali, pokud by nás nepustili na dovolenou do Chorvatska, pokud bychom nemohli sedět v barech a opíjet se, pokud bychom se nemohli zfetovat na technoparty. Ti hloupější okázale slavili konec koronakrize. Vždyť to přece řekli naši politici (a zasloužila se o to samozřejmě opozice) a hlásili to v České televizi. Ti chytřejší, kteří vědí, že se nedá věřit ani politikům, ani České televizi, se dál chovali opatrně. V situaci, jako je tahle, je totiž jedinou možností být odpovědný dobrovolně.

Nic z toho současná společnost, nebo alespoň ta hlasitá, viditelná a přemoudřelá menšina, nechápe. Každý má samozřejmě právo na svůj názor a právo ho vyslovit, ale my nemáme povinnost to poslouchat. Teď vás napadne, že jsem nějaký moc přemoudřelý a dělám totéž, co sám kritizuju. Já to ale dělám účelově, protože se na svém blogu už diskuzemi o koronaviru zabývat nebudu. Kdo chápe, poradí si i bez moudrých rad, a kdo nechápe, tomu holt není pomoci. Je otázka, zda se vůbec dá pomoci naší zjemnělé, zlenivělé, poblouzněné a nesamostatné moderní civilizaci. Jenže je pravda, že podobné krize oddělí zrno od plev, protože každá bouřka vyčistí nebe a přijde zase slunce. A bude svítit hlavně těm, kdo se nehroutí a umí se o sebe postarat sami.