Také ve vědách o společnosti jsou běžné většinou mnohaslovné nápady, jak se věcí zmocnit, učinit z těch nepravých pravé, z pravdy lež a někdy, možná ještě častěji, ze lži pravdu.

Jedním z příkladů, který se nabízí jako snadno srozumitelný, je posledních  letech spontánní vznik neakreditovaného oboru extremistologie, kterému se opatrně vysmívají už i studenti v nižších ročnících univerzit. Se vší vážností jej ale berou v EU a v orgánech státní moci některých členských států.  Zatím pomalu termín extremismus, a díky tomu předstírané vědecké bádání o jeho obsahu, úspěšně  pronikl do slovní zásoby mezinárodního práva a mezinárodní politiky. Právě v těchto dnech byly v RF a v Bělorusku označeny ze zahraničí financované skupiny aktivistů za extremistické a zřejmě se doba všemohoucnosti této žurnalistické metafory rychle blíží.

Příkladem je ale i  to, co někteří studenti zatím ještě bez vlivu na formování zákonných norem a účelových definic, které už mají místo ve veřejném diskursu,   nazývají  extremismem. Je to pro ně už vážený jazykový instrument - nikoliv už pojmem. Pojmy, jejichž obsah mají svou historii, vývoj a jsou opakovaně verifikovány,  se dnes zaměňují slovy označujícími jakékoliv  jevy (viz metafory nebo metonymie), které se postupně lexikalizují. Taková slova a slovní spojení expresivní nebo apelativní povahy mohou být účelově používána jako politická hesla a žurnalistické výpůjčky. Např.  v dnešní době libovolně nadužívaná slova demokracie, liberalismus, konzervatismus, ale  i pravice, levice, terorismus, desinformace aj.  Obvykle se vyskytují bez jakékoli argumentace, ale v souvislostech nových, neobvyklých, často  nelogických.

Zdeněk Vyšohlíd tento stav popsal: „Úpadek úrovně veřejné debaty…je úpadkem demokracie. Vyhovuje spiklencům, ne demokratům, ne kritickým duchům, ať už vlastenecky či kosmopolitně smýšlejícím. Životním zájmem radikální demokracie je zachovat dimenzi otevřené rozpravy, zachovat prostor svobody slova a to znamená demokratického diskursu.“ (Vyšohlíd:2008)

Několik týdnů před teroristickými útoky 11/9 ve Spojených státech, podepsali prezidenti RF a ČLR smlouvu (8/2011), ve které se zmínili o tom, že budou společně bojovat proti extremismu. Co tím kdo myslel dodnes nevíme. Snad se tehdy jednalo o Tibet nebo o čínsko-muslimské Ujgury, možná o Čečensko či nějakou oblast pod i za Kavkazem. Nelze věřit, že by si oba prezidenti vypůjčili tento spíše politický než politologický termín ze Zpráv MV ČR o extremismu a radikalismu, ve kterých se často také píše o boji proti extremistům, obvykle nesmyslně označovaným  za pravicové a levicové. Ale je jasné, že tento termín použili oba státníci právě  pro jeho nejasnost a možnost jej jakkoli účelově interpretovat.
 
Prvním varovným  znamením mělo být tvrzení, že „...extremismus se v České republice začal objevovat po listopadu 1989.“ Zřejmě proto v ČR zaujalo až nepřiměřenou pozornost  Usnesení Evropského parlamentu k problematice boje s extremismem a  terorismem z 29. ledna 1997, které vyzvalo členské státy EU „…k prohloubení spolupráce zejména v rámci Evropské unie a  k vypracování právních norem, které by v budoucnosti nabyly platnosti v celé Evropě jako celistvém, demokratickém právním státě“.  Tento dokument utvrdil některé politology, historiky a  právníky v názoru, že existuje extremismus jako ideologie inspirující k  zaujímání  politických postojů, které lze označit jako:

• pravicově extremistické,

• levicově extremistické,

• nacionalisticky extremistické,

• nábožensky fundamentalistické.

Z dílny vědeckého zkoumání extremismu  pocházelo absurdní  pojmenování německého nacionálního socialismu (nacismu) jako pravicového extremismu,  komunismu (někdy i socialismu) jako extremismu levicového. Tomu předcházelo doporučení vlády SRN, aby se tato pojmenování používala i na mezinárodní úrovni, aby nevznikal  v Evropě dojem o tolerování dvou politických směrů, které měly v Německu svou tradici a byly odtud exportovány do celého světa.
 
V ČR byl poté, během necelého roku,  vydán sborník statí, který uvedl svým slovem tehdejší děkan FF MU v Brně Petr Fiala. Přispělo asi dalších pět autorů, ale hlavní stať napsal Michal Mazel, krátce na to jmenovaný ředitelem politického odboru MV ČR. Ten pak ovlivnil používání pojmenování extremismus ve výročních Zprávách MV ČR a v řadě masově vydávaných textů a publikací, které měly být považovány za práce vědecké.  Zde je možné hledat nesmělé začátky extremistologie, která nás doprovází v podobě  těchto verbálních konstrukcí dodnes.

Z hlediska metodologického tak vznikají práce a la these, které začínají axiomem extremismus a s velkým úsilím dohledávají a statisticky evidují jeho projevy v politickém diskursu. Případně jím pojmenovávají aktivity spojené s hudebními produkcemi a politickými aktivitami demonstrativní povahy.

Z tohoto prostředí, popularizovaného MV ČR a Policií ČR, pochází konstatování, že „…extremismus v demokratických zemích je obecné označení pro specifický společenský jev a speciálně pro myšlenkový základ nebo z něho vyvěrající činnost.“ Myšlenkovým základem extremismu se rozumí, podle tohoto policejního výkladu problematiky, různé ideologie, které se snaží zpochybnit demokratické základy společnosti a některá ze základních práv a svobod.

Asi  nejběžnější je chápání extremismu jako odchylky od politické normy nebo jako tendence k porušování demokratických procedur. Za předpokladu, že víme, co toto znamená v EU, Bělorusku nebo v Korejské lidově demokratické republice. Policejní představa (podle Štefana Danicse) věří na  extremismus jako pojem akademický, militantní nebo úřední (byrokratický či statistický).

Rozsáhlá část jedné výroční Zprávy MV ČR navrhuje „opatření k eliminaci trestné činnosti s extremistickým podtextem“ a konstatuje se, že „Česká republika se  plně zapojila do boje proti všem projevům extremismu“. K tomu je ovšem zapotřebí znát vztah mezi extremismem  a demokracií,  což se, kromě zjednodušených konstatování donekonečna opakuje ve vulgární žurnalistické produkci, populárně-naučné literatuře, vydávané obvykle za výsledek vědeckého studia, zkoumání a tedy extremistologie. A někdy dokonce i v komentářích výroků různých soudních instancí.

V souvislosti s existencí a činností politických stran  jsou takové otázky ve skutečnosti otázkami o tom, jak je chápána demokracie,   jak posuzujeme povahu politických stran a zda jejich činnost odpovídá hodnotám, které jsou základem existujícího politického pořádku v ČR. Ale dokonce i zda politický režim nevykazuje rysy, které jsou v rozporu s těmito hodnotami. Jednodušeji řečeno, nazývá-li se něco demokracií, ještě to demokracie nemusí být. Podobně, nazýváme-li něco extremismem, ještě to nemusí znamenat, že to je extremismus.

Zdá se tedy, že existuje významný nesoulad mezi užíváním pojmu extremismus jako ideologií inspirující zaujímání extrémních postojů, a  zacházení s pojmy extremismus a extremistické politické strany.  Oboje však může mít povahu politické objednávky a manipulace.

Humorné  zneužívání slova extremismus známe z roku 1999, kdy se dva nejvyšší ústavní činitelé, prezident republiky a předseda Poslanecké sněmovny PČR,  vzájemně označili za extremisty a nechtěně tím upozornili na skutečnost, že označující slovo extremista je vlastně jen nadávka. Nikoliv vulgární, ale přece jen nadávka.