Posláním křížových výprav bylo bojovat proti pohanům, muslimům a kacířům a tato tři slova byla chápána jako synonyma. Začalo to dobýváním Jeruzaléma na konci 11. stol. a jednou z hodnot a zisků jejich účastníků byl slib odpuštění hříchů a věčného spasení, které jim mělo dodávat odvahy.
Měla být osvobozena „svatá místa“, v té době v rukou muslimů, a prvním francouzským a normanským rytířům se to skutečně podařilo. Nejdříve bylo cílem dobytí Jeruzaléma, tím dalším Egypta a Řecka, ve skutečnosti zničení Východní říše římské, Byzance. Jiné křížové výpravy směřovaly do Pobaltí a Skandinávie proti pohanským Prusům, Slovanům a Finům. Skončily, jak víme ze školních lavic z doby, kdy se ještě vyučoval v budoucí EU dějepis, vznikem státu založeného Řádem německých rytířů, kterému se pak po staletí říkalo Prusko.
Po opětovném dobytí Palestiny muslimy se podobných pokusů papežové a jim sloužící armády vyvarovaly a raději bojovaly s jihofrancouzskými katary a českými husity.
Přesto ale bylo ve středu ekonomických zájmů „tažení ny Východ“, a to dalo vzniknout nové ideologii, které s trochou cynismus můžeme nazvat jako spojení Západu s křesťanskými hodnotami. Staletí trvající epizoda vzniku a Osmanské říše a jejího postupné úpadku dala vzniknout novému spojení „evropského západu“ s významem střetu kultur a civilizací, u jehož začátků opět objevujeme novodobé rytíře a dobyvatele z Evropy a ze Spojených států.
O „desáté křížové výpravě na Východ“ se začalo mluvit v souvislosti s tzv. válkou proti terorismu a nejenom v arabském světě jsou mnozí přesvědčeni, že se Spojené státy a Velká Británie snaží exploatovat oblasti v okolí Arabského poloostrova a mezi nimi i historicky tajemnou Arabia Felix, Šťastnou Arábii. Tu znali nejen předkřesťanští cestovatelé, později poutníci a obchodníci, směřující na Východ a vracející se s bohatstvím zpět nejprve do Evropě, později i do neevropskéího zámoří.
Účelově se této snaze dostat se do blízkosti nerostného bohatství začalo říkat „desátá křížová výprava“, zejména mezi kritiky anglosaského koloniálního imperialismu a neevropskými komentátory této politiky. Za její začátek v roce 1983 se považuje vyslání amerických vojenských jednotek do Libanonu prezidentem Ronaldem Reaganem. Podobného epiteton ornans se dostalo americkým válkám v Íránu a v Afghánistátnu v době velení George W. Bushe jr. Dnes, a zdá se že definitivně, je to hanlivé označení, kterému se nevyhýbají politici v zemích od Anatolského mostu na východ a v nediplomatické mluvě dokonce i v dnešní kontinentální Číně.
Šťastná Arabie je jen malou zastávkou ne cestě mezi Asií a Evropou, ale od poloviny 19. století, kdy britští vojáci vyhnali osmanské Turky z Adenu, a na jihu Arabského poloostrova se pohybovaly podivné armády, často v žoldu nějaké nadnárodní společnosti, se zde odehrávaly státní převraty, změny politických režimů a bratrovražedných bojů mezi jen zdánlivě nábožensky definovanými sunity a šíity. Ale hlavně těmi, kteří se nechávali inspirovat „západními“ hodnotami a hodnostáři, jako málokterá oblast na jižní cestě z Asie do Evropy. Konflikty okolo lodí plujících pod neznámými nebo nečitelnými vlajkami je tolik, že konzumenty zpráv skoro nezajímá, kdo po kom vlastně střílí, ale jen to, komu se podařilo okolo této nešťastné Arábie šťastně proplout se svým zbožím, nabytým ne vždy poctivě nabytým. Ale skoro vždy je to na úkor místních asi 25 mil. obyvatel.
Shodou okolností, právě v těchto dnech, kdy se válčí na Ukrajině, v Palestině, Evropská unie dělá, jako kdyby chtěla odejít do minulosti a čeští vojáci a vojačky burcují občany, aby se chystali na nukleární válku, se zdají být dramatické události v okolí Jemenu mimo obzor naší pozornosti. Snad jen občas si někdo všimne, že odněkud někam utíkají lidé před válkou a za šťastnějším životem, ale zdá se jim, stejně jako nám, že takových míst nebude zanedlouho na světě příliš mnoho.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
