Co nám k tomu můžete říct pane Zbořile?
„Je to opravdu zvláštní, že významní čeští politici stáli vždycky ve stínu nějaké moci, která se jim chtěla pomstít za jejich politické postoje dokonce trestem, jednak doživotním nebo trestem, který je měl zbavit života. Vzpomínali jsme tady na webu Prvnizpravy.cz osudu Karla Kramáře, ale to bylo ještě za Rakouska-Uherska, kdy byl odsouzen k trestu smrti a později amnestií Karla I. osvobozen. Ale měl to štěstí, že nebyl prostý voják, kteří když přeběhli z rakouské strany na stranu nepřítele, tak byli popravováni. Kdo ví kolik jich bylo popraveno, byly jich tisíce, ale na ty se téměř nevzpomíná.
Něco podobného bylo samozřejmě za druhé světové války, ale to byl okupační režim, který trestal lidi jakkoliv politicky aktivní, viz tu akci Albrecht z léta 1939, kdy byli vybráni významní představitelé české inteligence a byli uvrženi do vězení, z kterého se často nebo někteří z nich se nevraceli. Po druhé světové válce to bylo hodně podobné, docházelo k popravám takzvaných kolaborantů a nebo přímo účastníků na politickém znásilnění Československé republiky a nepřestalo to ani po roce 1948,“ říká Zdeněk Zbořil v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Padesátá léta…
„V únoru 1951 byl zatčen a později odsouzen Gustáv Husák, pozdější generální tajemník Komunistické strany Československa a dlouholetý prezident republiky a to po jakémsi duševním i fyzickém týrání, které trvalo několik let a které popsal ve své vzpomínkové knize, která ale nebyla publikována celá, byla soustředěná jenom na „Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní“, možná že by i dnes stále aktivní historik a vykladač československých dějin Vilém Prečan by mohl říct proč k tomu došlo a proč ta kniha nebyla nikdy publikovaná, protože on byl v té době s Gustávem Husákem v kontaktu.
Ale tam je důležité, že celá padesátá léta vedle sebe žijí a samozřejmě i v letech pozdějších žijí vedle sebe politici, kteří jednak prošli vězeními za druhé světové války, později byli zneváženi a potom prošli vězeními v 50.letech, v období velkých represí, pak byli částečně rehabilitováni dostávalo se jim určité satisfakce, ale museli spolu žít a podílet se na normalizačním systému politické moci. Případ Gustáva Husáka, který se vlastně potkává v určité době denně na chodbách s Vasilem Bilakem, který byl jedním z těch, kteří ho pomáhali dostat do vězení a odsoudit pro „slovenský buržoasní nacionalismus“ je nade vší pochybnosti,“ upozornil na podivnosti té doby Zdeněk Zbořil.
A co třeba Václav Havel?
„Ono to pokračuje i dál. Václav Havel má ve svém životopisu jakási temná místa nebo místa, která jsou ve stínu, o kterých my nevíme v jaké podobě je prožíval a jakým způsobem je reflektoval, když se podílí na vzniku Charty 77, tak ji sepisuje a podepisuje s Jiřím Hájkem, významným tvůrcem tohoto dokumentu, ale také významným představitelem komunistické moci v oblasti zahraniční politiky. Jeho komunikace s Mariánem Čalfou, jeho zvolení 300hlavým parlamentem bez jediného protestního hlasu, to znamená komunistickým parlamentem, je také zvláštní epizodou, která do osudu nebo do životopisu českých a slovenských politiků patří a má v nich téměř bych řekl neopominutelné místo,“ dodává Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Podrobnější analýzu si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru Zdeňka Zbořila pro Prvnizpravy.cz.
(rp, prvnizpravy.cz, foto:arch.)
