Co nám k tomu můžete říct pane Zbořile?
„To je opravdu hezká otázka, protože ještě stále žijeme, když na něj vzpomínáme, v takové zvláštní euforii, kterou vyvolala Komunistická strana Československa a její ideologové. Podle nich byl 25.únor 1948 „Dnem vítězství pracujícího lidu“. Tuto mantru jsme opakovali nejenom v letech padesátých, šedesátých a sedmdesátých, ale dokonce ji opakujeme až dodnes.
Samozřejmě, v oněch dnech dochází k jakési změně politického režimu, ale k němu docházelo už po volbách v roce 1946 a vítězství Komunistické strany v českých zemích druhé Československé republiky. „Vítězný únor“ byl jedním ze dnů řekněme z ústavně posvěcených, ale také dnů dohodnutého předání moci komunistům a jejich potencionálním spolupracovníkům v jiných politických stranách. Nezapomeňme, že existoval model Národní fronty, to znamená politického systému bez opozice. Že se pro něj téměř okamžitě vžil termín „obrozená Národní fronta“, a že v té době, to znamená od března 1948 a dále se teprve převrat nebo událost, kterou dnes vidíme jako státní převrat, rozvíjel a přinášel své ovoce. Samozřejmě byly takové epizody jako záhadná smrt Jana Masaryka, zřejmě ve prospěch Národní fronty zfalšované volby v dubnu 1948, potom abdikace Edvarda Beneše, protože odmítl podepsat takzvanou Ústavu 9.května, kterou považoval za nedemokratickou, ale kterou politické strany, které byly sdružené v Národní frontě, považovaly za přijatelnou“ říká Zdeněk Zbořil v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Procesy…
„Důležitým momentem byl řekněme pasivní odpor, který se projevil v průběhu 11. Všesokolského sletu v Praze. Po něm začínají ta první do jisté míry až mnohačetná zatýkání odpůrců režimu a jejich pronásledování. To mělo počátek již v únorových dnech, dokonce už před 25. únorem, ale postupně a na podzim 1948 dostává později často zmiňovanou prudkou dynamiku.
Někdy zapomínáme na to, že první oběti z řad komunistů byli nejenom lidé okolo Slánského procesu a jeho „spikleneckého centra“, ale že už jednou první takovou událostí byla dodnes nedostatečně vysvětlená majora Augustina Schramma, významného spolupracovníka později popraveného Rudolfa Slánského, s velkou pravděpodobností agenta sovětské NKVD, o kterém se v té době předpokládalo, že měl něco společného se smrtí Jana Masaryka.
Po sletu dochází na druhé zatýkání členů národně socialistické mládeže, ale také je veden systematický útok proti příslušníkům československé branné moci na západní frontě, nebo v Anglii, proti lidem, kteří tam pracovali ve prospěch Státní rady a prezidenta Edvarda Beneše. Tento postupný tlak, který, jak jsem říkal, nabývá na své dynamice, má ale už prolog, nebo první ze svých vrcholů v roce 1947. Je jím takzvaný „parlamentní puč“ ve Slovenské národní radě ve kterém byl hybatelem Gustáv Husák. Přicházejí, opět postupně, další události, které vedou nejenom k terorizování členů rodícího se nekomunistického druhého odboje a politického hnutí na Slovensku, ale také k prvním začátkům toho čemu dnes říkáme třetí odboj. Patří sem vnitrostranický boj v KSČ, který pokračuje zatýkáním a odsouzením tzv. slovenských nacionalistů v čele s Gustávem Husákem, ale také jeho rozšířením do celé KSČ, který vyvrcholí nejenom odsouzením, ale odsouzením a popravou Rudolfa Slánského a jeho spolupracovníků. Dokonce i těch, kteří do určité doby byli jeho kritiky a nepřáteli, ale skončili s ním na stejném popravišti. Další rozsudky členů Komunistické strany, ale i ČSSD, kteří byli proti sloučení této strany s komunisty, jsou podstatně omezeny rozhodnutím 20.sjezdu Komunistické strany Sovětského a odsouzením „kultu osobnosti“ J.V.Stalina, v ČSR Klementa Gottwalda. Odsouzených vlastně jen verbálně. Výjimečně docházelo k „stranickým trestům“ spolutvůrců politického represivního systému, v roce 1960 ústavně potvrzeného zásadou tzv. vedoucí úlohy KSČ. V tomto roce také byla vyhlášena amnestie pro politické vězně. Po 22. sjezdu KSSS v Moskvě, došlo k omezení některých direktivních způsobů vládnutí, v Praze je zbourán pomník J.V.Stalina, ale Den vítězství, 25.únor 1948, má svoje slavné místo v kalendáři až do začátku roku 1990, a to neslavné dodnes.
Celé to období se obtížně definuje a málokdy mu věnujeme pozornost a zamyšlení nad tím, kdo byl obětí, kdo byl vítězem, protože nejméně dvakrát, někdy třikrát se oběti stali vítězi a stejně tak vítězové obětmi a své dědictví se všemi zisky a dluhy předali dalším generacím,“ dodává Zdeněk Zbořil.
Podrobnější analýzu si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru Zdeňka Zbořila pro Prvnizpravy.cz.
(rp,prvnizpravy.cz,,foto:arch.)
