Nejprve se objeví drobné zprávy o souvislostech, poskytující obraz událostí, byť to jsou jenom drobné fragmenty. Neboť i drobná reálná informace je lepší než žádná, uvádí ve svém komentáři publicista František Roček.

Např. Steven Evans, severoamerický zpravodaj BBC pro podnikatelské a ekonomické otázky, seděl v  recepci Světového obchodního střediska ve chvíli, kdy do něho narazila obě letadla. Uvedl: „Ozvala se obrovská rána. Připadalo mi to, jako kdyby někdo hodil z veliké výšky do dvora mezi oběma věžáky Světového obchodního střediska velký kontejner plný odpadků. Prostě vás napadne, aha, stalo se něco na staveništi. Ale o několik vteřin později došlo k dvěma nebo třem stejně velkým explozím a budova se doslova otřásla. V tuto chvíli začali ven utíkat lidi - neřekl bych, že křičeli, ale zavládla mírná panika. Lidi prostě říkali: Rychle vypadněme odsud, rychle odsud. Proudem šli lidé na druhou stranu budovy.

Drobná zpráva, ale velmi cenná o těch, kteří měli velké štěstí a mohli utéci již v prvních minutách tragédie. Takových konkrétních zpráv bylo mnoho a k tomu nepřetržité televizní zpravodajství.

Na řadu nejdůležitějších otázek mnohdy stačí i zprávy na několik řádek, jako z 12. září z agentury ČTK o pilotáži letounů:
„Teroristé, kteří v úterý uskutečnili dosud nevídané útoky na americké objekty pomocí dopravních letadel, nepotřebovali absolvovat žádný náročný letecký výcvik. Agentuře APA to dnes řekl zkušený rakouský pilot Georg Riedl. „Člověk, který má soukromý pilotní průkaz, a takových je dnes spousta, může řídit letoun Boeing 737 po maximálně třech dnech pilotní praxe nebo výcviku na profesionálním simulátoru," uvedl Riedl. „Takovýto krátký výcvik sice nestačí k tomu, aby byl pilot schopen i bezpečně přistávat, to však zjevně pachatelé útoků nepotřebovali," dodal…“

Ještě třetí den, tedy 13. září nebyl rozsah lidské katastrofy plně zřejmý. „…Při zákrocích přišlo o život přes dvě stě hasičů včetně tří nejvyšších komisařů newyorského sboru. Policie hlásí ztrátu 76 příslušníků. Počty civilních obětí nejsou známy a žádný z oficiálních představitelů města si netroufá podat odhad. Podle příprav improvizovaných márnic se však počty obětí dají odhadovat na tisíce…“, psal Dušan Newmann z New Yorku.

Ještě v říjnu se psalo o 6 000 obětí, ve skutečnosti jich nakonec byla polovina.

Velmi zajímavý byl článek Dušana Neumanna na IHNED z 13. 9. 2001 ukazující jak se aktivizovalo americké obyvatelstvo po 11. září:
„Pottsville, USA - Bary v našem malém pensylvánském městě zely po tragédii prázdnotou. Stejně jako supermarkety. Většina lidí byla přilepena k televizním obrazovkám.

Pottsvillské kostely zůstaly přes celou noc otevřené a sloužily se v nich mimořádné mše. Pro duchovní útěchu si přicházeli lidé ze všech společenských vrstev.

Středeční ráno emocionalitu poněkud přitlumilo a začala se už projevovat touha po odplatě. Přímo o tragédii mluví málokdo. Ještě to je živé a skoro každý má slzy v očích. Soused Michael Kohutka vyjádřil stručně to, co si myslí většina pottsvillských mužů: „Doufám, že je dostanou. Kdyby zavolali, vezmu flintu a jdu."

Tento článek ukazuje následující:

1. Síla pohyblivých obrázků je magická. Je důležitou součástí propagandy všech – státu, výrobců bot a limonád, a ještě více u teroristů. Záběry po celý den přenášené z okolí mrakodrapových dvojčat WTO předčily všechny katastrofické filmy.
2. Reakce na brutální útok bez ohledu na stát a národnost vždy evokuje vztek a solidaritu. Jediné smysluplné, co mohli lidé z města udělat, bylo darování krve. To samé se dělo po celých USA.
3. Výzvy k modlitbám jsou typické kdekoliv, i v islámském světě. Jde o komunitní psychoterapii. Podobně jako v malém americkém městě reagují i muslimové na Američany, když jim někoho či něco rozbombardují. Také říkají něco ve smyslu - doufám, že je dostanou. Kdyby zavolali, vezmu flintu a jdu. Jde o mantru svaté války – je jedno jestli islámských nebo protestantských, případně katolických lidí. Ne volební právo, ale pomsta je základem identifikace v rámci společnost. Na to zapomínáme.

Fašismus s lidskou tváří

Pokud jde o komentáře, většinou neměly prakticky žádnou hodnotu, ukňučená pocitologie. Fakta říkají více. Vzpomínám si, že jenom něco málo komentářů stálo za to si je přečíst,

Viz třeba střípek z komentáře politologa Zdeňka Zbořila „Každý může být terčem“ (Hospodářské noviny, 13. 9. 2001):
„…Účelem terorismu je produkovat teror, říká Lenin a byl to on, kdo velmi dobře věděl, o čem mluví. Zabij jednoho, zastrašíš deset tisíc, říká jeho staročínský předchůdce. Terorismus je šíření hrůzy, zastrašování. Je to šíření nenávisti s cílem propagovat víru nebo ideologii za účelem dosažení prospěchu na úkor jiných. Navíc prospěchu dosaženého v nerovné soutěži, jejíž pravidla určil někdo, kdo se považuje za odpovědného tak činit.

Ti, kteří byli přítomni v napadených objektech ve Spojených státech, nedostali příležitost. Jejich alternativou bylo nechat se zabít, nebo zabít se. A to je na začátku třetího milénia, po tak dlouhých a bolestných historických zkušenostech lidstva, zatraceně málo.“

Měl co říci také článek „Fašismus s islámskou tváří“ od Christophera Hitchense z amerického časopisu The Nation ze září 2001. Autor uvádí: „…kádry nové svaté války dávají najevo zcela jasně, že bojují proti judaismu a sekularismu obecně, nikoliv jen proti sionismu. Považují saúdský režim nikoliv za extrémní autoritářskou teokracii, jíž ten režim je, ale za režim příliš měkký a tolerantní. Talibánské jednotky tvrdě pronásledují šíitské muslimy v Afghánistánu. Muslimští fanatikové v Indonésii se snaží zlikvidovat tamější menšiny nevěřících: občanská společnost v Alžírsku byla téměř úplně útoky fundamentalistů zadušena.

Co k tomu dodat? Dnes si na 11. září prakticky nikdo nevzpomene. Jediná zajímavá a zároveň velmi legrační zpráva je Trumpova předvolební agitka od bin Ladinovy rodiny:

Opakování teroristických útoků z 11. září 2001. Předně prý hrozí Americe, pokud v nadcházejících prezidentských volbách nezvolí znovu Donalda Trumpa. Tvrdí to Noor bin Ladinová (33), neteř Usámy (†54), který útok před 19 lety zosnoval.