Již 24.11. Asiatimes.com měl titulek: „Hongkongští demokraté dosáhli ve volbách ohromujícího vítězství“ a informovaly, že hnutí za demokracii „získává 388 křesel oproti 59 propevninských“ po rekordní 71% volební účasti. Pro protičínské demonstranty to bylo sice ohromující vítězství, ale nic více. Na tom se velmi neochotně shodují i protičínsky orientovaná média, i v Českomoravsku.
O den později napsali v Asiatimes „Peking musí poslouchat „tichou většinu“ HK“. Článek se věnuje taktické situaci v HK, podobně jako článek s titulkem „Lam obviňují poražení i vítězové“. Je o tom, že šéfka hongkongské správy Lam-ová se po volbách stává terčem pro pročínské i protičínské šmouly v HK, že nezvládla situaci.
K tomu dodejme, že šéf (Lam-ová) má vždy hlavní politickou funkci být fackovacím panákem, který může za všechno. Čili nic nového.
Další článek měl titulek „Státní média mlčí o výsledcích voleb v Hongkongu“. Ale tento článek je lehce tendenční, protože v ten stejný den (25.11.) třeba hlásná trouba pekingské vlády Globaltimes.cn informuje o výsledku voleb v článku „Demokratická výhra by měla skončit násilí v HK“. Ale ve vnitřní Číně mohly být tvrdé výsledky voleb zamlženy.
Výsledky voleb jsou interpretovány takto: „ Odborníci poznamenali, že vítězství není známkou toho, že voliči podporují násilí, protože ukončení chaosu ve městě je mezi obyvateli Hongkongu stále nejvyšší prioritou. Volby by měly být zlomovým bodem při ukončení nepokojů.“
Další článek má titulek „Výsledek voleb HK okresních zastupitelstev vyžaduje racionální analýzu“ (Global Times, 25.11.2019).
V dalších dvou článcích je opět zmíněno základní téma: Měly by skončit nepokoje a propekingská skupina „… a vláda zvláštní administrativní oblasti v Hongkongu vyzvala k důkladnému prozkoumání hluboce zakořeněných sociálních otázek.“
Čili je v tomto prostoru místo pro pokud možno neagresivní hledání východiska co dál. Protože, jak jsem uvedl již dříve, ani vítězství tzv. demokratů v místních – okresních volbách neznamená, že by získali vítězové voleb něco z výkonné moci v HK.
Česká euforie (hysterie) a realita
Některé české titulky článků jsou více méně rozumné, jako např. v sluníčkářském Deníku N (26.11.2019) s titulkem „Demokraté smetli Peking. Demokracii ale nemají“.
Přes veškeré projevy protičínského optimismu připouštějí: „Stále platí, že Hongkong není demokracie. Občané ve všeobecných volbách vybírají jen 40 ze 70 poslanců. Místní rady zůstávají vlivnou, ale ne rozhodující politickou silou. V 1200členném sboru volitelů drží jen 117 míst.“
Zajímavé byly 26. 11. dva titulky v Hospodářských novinách: Ondřej Soukup v článku „Peking se volební výhry demokratické opozice nezalekl“ popisuje reálnou situaci, zatím co Martin Ehl asi dostal psotník, když psal článeček „Hongkong, Ujgurové a zoufalství v Pekingu“.
V Ehlově komentáři nejsou žádné zajímavé informace. Jenom omílá známé, že obezřetné jednání Číny v Hongkongu bylo diktováno jenom tím, že je scéna díky mezinárodním médiím pečlivě nasvícená.
Kdo má dojem, že Ehl tomu co píše, nerozumí, tuší dobře. To dosvědčuje jedna z posledních vět v článku, Ehl napsal: „Čínští komunisté tak trochu nevědí, co kromě udržení moci mají a mohou dělat dál….“
Přitom opak je pravdou. Pokud existuje něco jako čínské strategické myšlení, což lze také nazvat historickou zkušeností, čínští mandaríni z dlouhodobého hlediska nespoléhají na hrubou sílu, ale na trpělivé vyčkávání a postupné změny. Stavaři o tom hovoří jako o nebezpečí kapilárního vzlínání.
Vraťme se do minulosti, tak nějak po roce 2000: Zatmění rozumu zápaďáckých géniů (politiků a mediálních šmoulů) je znát i z tehdejší interpretace přechodu Hongkongu do lůna Říše středu.
Po prvních letech správy Hongkongu pod čínskými křídly se objevily dedukce v tom smyslu, že těžkopádnost hongkongské administrativy je větším problémem, než snaha o kontrolu čínskou administrativou. Prý pasivita a nedostatek invence hongkongské vlády vytvořily jakési politické vakuum, které se stalo pozvánkou pro čínské zasahování a omezování "dvou systémů" ve prospěch "jedné země".
Ve skutečnosti Říše středu je trpělivá a pasivita a nedostatek invence hongkongské vlády jsou jenom hloupá slova pro jednání hongkongských úředníků po dohodě s Pekingem ve smyslu klídek, nechme plynout co je, ať čas plyne jako voda..., což nám jenom prospěje.
Co vypadá jako nemotornost nebo pasivita může ve skutečnosti být cílená strategie.
Radostná radost doufání
Vyhraněně protičínská epochatimes.cz v úterý 26.11. v titulku uvedla „Pro-demokratické strany vyhrály volby v Hongkongu, kongres USA podpořil nezávislost města“, MF Dnes „Hongkong je po triumfu v euforii. Co na to Peking?“.
Ve skutečnosti se od okamžiku voleb nebude v Hongkongu několik týdnů dít vůbec nic zajímavého. Pro Čínu se nic nemění a mediální radost z protičínského vítězství voličů v Hongkongu je bezvýznamnou pěnou dní.
Ted čínští i západní (především američtí) odborníci na propagandu dumají jak koho a jak nejlépe destabilizovat s minimem vynaložených sil.
Nikoho již nezajímá tvrzení, které je v titulku českého Deníku. Ten má 26.11. v titulku „Honkongské volby posílí odpor vůči Číně“. Kromě toho, že v titulku je chyba, protože nešlo o honkongské volby, ale o hongkongské volby.
Volby sice posílily odpor vůči Číně, ale to je písnička známá již od roku 1997, kdy převzala Čína do té doby Brity okupované území Hongkongu.
Archetypálně naivní pohled
Archetypálně naivní pohled
Českomoravští milovníci hongkongské svobody mají poněkud zatmění mysli. Typická je óda na Hongkong (Jiří Sobota, U konce s dechem?, Respekt, 25.11.2019).
Autor na úvod Respektově zapěl: „Hongkong bojuje do posledních sil o svobodu a důstojnost“.
Zajímavý je doslova archetypálně naivní pohled na Hongkong: „…Hongkong nikdy nebyl úplně svobodným územím, za nadvlády Britů byl polodemokratickou kolonií, a když v roce 1997 Londýn předal městský stát do rukou Pekingu, proměnil se v poloautoritářskou výspu kombinující prvky demokracie a komunistické formy státního kapitalismu. Přesto je Hongkong zcela svérázným místem vědomým si vlastní výlučnosti a toužícím po větší svobodě, než na jakou dokáže dosáhnout...“
Ve skutečnosti Hongkong se stal jedinečným proto, že Velká Británie (a západ obecně) z Hongkongu utvořila výkladní skříň britské (zápaďácké) civilizace. Architektonicky a technicky mimořádně dotovaná oblast Hongkongu se stala politickou zoologickou zahradou západu.
Rozvoj západního Berlína byl též podřízen „dotačnímu“ dokazování, že v západní části města se žije lépe než ve východní.
Z tohoto hlediska na studené válce 2. poloviny 20. století proto kromě západního Berlína vydělala tzv. dělnická třída a nižší střední třída. Západní státy musely dokázat, že v sociální oblasti se umí o chudé, na týdenní nebo měsíční mzdě závislé občany, slušně postarat.
Tzv. západní sociální stát nebyl projevem lidské soudržnosti ale politickou prevencí proti tlaku východního bloku (tedy SSSR).
Šumění moře
Šumění moře
Naději, že Čína bude prokleta a zašlapána do prachu, nejlépe v posledních dnech reprezentuje svým žalozpěvem na ČT 24 občanka Hana Scharffová, zaměstnaná jako moderátorka, když 28.11.2019 v pořadu Horizont, zapěla: „…Kladivo, které může zasadit další ránu už tak nalomeným vztahům Pekingu s Washingtonem. Donald Trump podepsal zákon, který Američanům umožní uvalit další sankce, pokud komunistická Čína nebude dále v Hongkongu dodržovat princip 1 země, 2 systémy. Dodatečná cla by mohla dopadnout právě i na Hongkong, z jehož obchodů komunistický režim profituje. Kdyby se finanční uzel ocitl v problémech, mohl by s sebou stáhnout Čínu.“
Ve skutečnosti jde spíše o šumění moře.
Protesty v Hongkongu jsou možná vyvolané, možná jenom dobře využité, Američany. Tedy v souboji Číny a USA o ekonomickou dominanci. Nehledejme v tom nějaká lidská práva.
Hongkong byl v době, kdy ho převzala Čína důležitý, protože výkon Hongkongu byl zhruba na čtvrtině čínské ekonomiky, tolik kšeftů vyřizovali hongkongovití šikulové.
Ale dnes to je méně než 3 %, jinými slovy to je něco, co může způsobit nějaké potíže, ale jenom nějaké…
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
