Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg přemisťuje vojenské síly na ruské hranice dovednou integrací různých vlád v Evropě a Americe. Ruský prezident Vladimir Putin neustále usiluje o vytvoření ochranných zón v okolí Ruska. Činnosti se staly nebezpečné: Obě strany zdůrazňují, že se jedna pouze o preventivní a obranná opatření a že nechtějí válku. Ale nekontrolovaný konflikt, zkrátka jiskra, stačí k tomu, aby způsobil katastrofu.
Tento týden v soutěži provedl plusový tah Putin, který měl na summitu v Ankaře dojem, že na svou stranu získal Turecko. To zásadně změnilo situaci na Černém moři a nepřímo i ve východní Evropě. Na východ od Černého moře, na ruském jižním křídle nyní platí nové podmínky: pozice Ruska se výrazně posílila.
Erdogan a Putin se dohodli na ceně protiraketového systému S-400
Týden předtím se snažil Stoltenberg. Evropská komise oznámila jakýsi "Schengen pro tanky": Členské státy by měly stavět silnice a mosty a odstranit právní bariéry, aby byl umožněn tankům volný pohyb. Směr nebyl určen, ale je východní. Tato politika není úplně nová: v Polsku vede nádherná, málo používaná dálnice na východ k ukrajinské hranici, zatímco ekonomicky významná trasa sever-jih není v dobrém stavu.
Západní Černomořská flotila proti Rusku?
Na pobřeží Černého moře, Rusko posílilo v roce 2014 v důsledku majdanské revoluce, upevnilo na Krymu svou pozici. Podle ruské vojenské literatury je Krym nejen považován za rozhodující místo k ovládání Černého moře, ale také představuje ideální výchozí bod pro zásah do Středozemního moře. To je důvod, proč se ruská černomořská flotila nachází na Krymu více než dvě století. To bylo také zajištěno smlouvou s Ukrajinou, protože Krym byl v roce 1954 v rámci Sovětského svazu administrativně přesunut z Ruska pod Ukrajinu. Snahy NATO svazovat Ukrajinu a následně Krym blíže se Západní vojenskou aliancí už před Majdanem vyvolaly samozřejmě negativní reakce Moskvy.
NATO podepsalo s Ukrajinou nespočetné dohody, které sice formálně nečiní Ukrajinu členským státem aliance, ale skutečnost je jiná. Například současná dodávka 210 protitankových střel a 37 odpalovačů raket systému Javelin z USA také zapadá do tohoto obrazu.
Západ chtěl a chce donutit Rusko opustit Krym pomocí sankcí a dalších akcí, které se ale ukázaly jako neúčinné. NATO tedy sleduje myšlenku založení vlastní flotily na Černém moři. To je však v rozporu se stále platnou Montreuxskou smlouvou z roku 1936: Válečné lodě, které nepatří zemím přiléhajícím k Černému moři, mohou v Černém moři zůstat maximálně 21 dní.
Takže nyní NATO diskutuje o výstavbě flotily pobřežních států Rumunska a Bulharska, tj. těch zemí, v nichž NATO udržuje intervenční síly od ukrajinské krize. V roce 2017 byly v této oblasti prováděny rozsáhlé manévry. Samotné dvě země však nemohou stavět flotilu. Pro NATO je takový projekt obtížně realizovatelný pod vlajkami obou států.
Kerčský most bude otevřen 9. května, v Den vítězství nad nacistickým Německem
Rusko vyhrává v Turecku a je aktivní na Kavkaze
Celému jižnímu pobřeží Černého moře dominuje Turecko, který je stále členem NATO, ale tento týden překvapivě potvrdilo, úzkou vojenskou spolupráci s Ruskem. Což zásadně změnilo rovnováhu sil na Černém moři. Na severu je Ukrajina paralyzována, Krym je součástí Ruska, Moldavsko, Rumunsko a Bulharsko jako černomořské země nejsou relevantní pro NATO a na jihu se nyní zvyšuje ruský vliv v Turecku. Nesmí, se ale zapomínat, že Turecko pod Erdoganem často mění svou politiku a není v žádném případě jisté, že přátelství s Ruskem potrvá dlouho. Jens Stoltenberg si již rezervoval lístek do Ankary.
Spolupráce mezi třemi zeměmi, Ruskem, Tureckem a Íránem, která má uklidnit situaci v Sýrii, vytvořila nové podmínky na východě Černého moře a tedy na jihu Ruska. Na východě Turecka, avšak bez přístupu k Černému moři je Arménie, následuje Ázerbájdžán u Kaspického moře. Na severu obou států sousedí Gruzie s dlouhým pobřežím Černého moře. Zbývající zóna mezi Gruzií a Ukrajinou na severu je ruské území s regionem Krasnodar.
Z hlediska Moskvy je důležité nejen ovládat západ, ale také východ od Černého moře, Kavkaz.
Ázerbajdžán má bohaté zásoby ropy a provozuje ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, z ropných polí v Ázerbájdžánu a Kazachstánu přepravuje ropu do Ceyhanu na tureckém pobřeží Středozemního moře. Ázerbájdžán zdůrazňuje neutralitu, usiluje o dobré vztahy s Moskvou, ale spolupracuje s NATO a také se snaží vyrovnat se silnému, jižnímu sousedovi, Íránu.
V současné době může Putin předpokládat, že Rusko získává vliv v tříprostorovém regionu Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu.
Křehké přátelství mezi Moskvou a Teheránem
Zájem Ruska v Sýrii vyplývá ze skutečnosti, že v Sýrii je Tartus jedinou ruskou základnou ve Středomoří. Proto je pro Moskvu zásadní, jak bude vypadat politická struktura regionu po skončení války.
Írán už dlouho pracuje na vytvoření koridoru, který zahrnuje státy Íránu, Iráku, Sýrie a Libanonu, což z Íránu dělá významnou mezinárodní sílu. Dosažení cíle není nereálné: vliv Íránu v Iráku je velký, syrský prezident Asad je závislý na Íránu, za duchovního vůdce libanonských milic je považován imám Alí Chameneí.
To působí dojmem, že Putin věří, že nyní může ovládat strany sporu a uplatňovat vliv. Ale pokud jde o přátelství mezi Moskvou a Teheránem, musíme pochybovat. V neposlední řadě proto, že Írán má úzké vazby s Čínou: vývoz ropy hraje zásadní roli a Čína investuje do aktiv v Íránu. Ačkoli Írán kupuje jaderné elektrárny z Ruska, má i jadernou spolupráci s Čínou. Dále probíhá vojenská spolupráce. Nová cesta hedvábí, hlavní projekt Číny, povede nad Teheránem.
Putin a Stoltenberg usilují o anachronismus
Závod obou hráčů je přirozeně vzrušující. Skutečnost, že oba protagonisté mají naléhavější a důležitější úkoly než je válka, je v pozadí.
Tento týden v soutěži provedl plusový tah Putin, který měl na summitu v Ankaře dojem, že na svou stranu získal Turecko. To zásadně změnilo situaci na Černém moři a nepřímo i ve východní Evropě. Na východ od Černého moře, na ruském jižním křídle nyní platí nové podmínky: pozice Ruska se výrazně posílila.
Erdogan a Putin se dohodli na ceně protiraketového systému S-400
Týden předtím se snažil Stoltenberg. Evropská komise oznámila jakýsi "Schengen pro tanky": Členské státy by měly stavět silnice a mosty a odstranit právní bariéry, aby byl umožněn tankům volný pohyb. Směr nebyl určen, ale je východní. Tato politika není úplně nová: v Polsku vede nádherná, málo používaná dálnice na východ k ukrajinské hranici, zatímco ekonomicky významná trasa sever-jih není v dobrém stavu.
Západní Černomořská flotila proti Rusku?
Na pobřeží Černého moře, Rusko posílilo v roce 2014 v důsledku majdanské revoluce, upevnilo na Krymu svou pozici. Podle ruské vojenské literatury je Krym nejen považován za rozhodující místo k ovládání Černého moře, ale také představuje ideální výchozí bod pro zásah do Středozemního moře. To je důvod, proč se ruská černomořská flotila nachází na Krymu více než dvě století. To bylo také zajištěno smlouvou s Ukrajinou, protože Krym byl v roce 1954 v rámci Sovětského svazu administrativně přesunut z Ruska pod Ukrajinu. Snahy NATO svazovat Ukrajinu a následně Krym blíže se Západní vojenskou aliancí už před Majdanem vyvolaly samozřejmě negativní reakce Moskvy.
NATO podepsalo s Ukrajinou nespočetné dohody, které sice formálně nečiní Ukrajinu členským státem aliance, ale skutečnost je jiná. Například současná dodávka 210 protitankových střel a 37 odpalovačů raket systému Javelin z USA také zapadá do tohoto obrazu.
Západ chtěl a chce donutit Rusko opustit Krym pomocí sankcí a dalších akcí, které se ale ukázaly jako neúčinné. NATO tedy sleduje myšlenku založení vlastní flotily na Černém moři. To je však v rozporu se stále platnou Montreuxskou smlouvou z roku 1936: Válečné lodě, které nepatří zemím přiléhajícím k Černému moři, mohou v Černém moři zůstat maximálně 21 dní.
Takže nyní NATO diskutuje o výstavbě flotily pobřežních států Rumunska a Bulharska, tj. těch zemí, v nichž NATO udržuje intervenční síly od ukrajinské krize. V roce 2017 byly v této oblasti prováděny rozsáhlé manévry. Samotné dvě země však nemohou stavět flotilu. Pro NATO je takový projekt obtížně realizovatelný pod vlajkami obou států.
Kerčský most bude otevřen 9. května, v Den vítězství nad nacistickým Německem
Rusko vyhrává v Turecku a je aktivní na Kavkaze
Celému jižnímu pobřeží Černého moře dominuje Turecko, který je stále členem NATO, ale tento týden překvapivě potvrdilo, úzkou vojenskou spolupráci s Ruskem. Což zásadně změnilo rovnováhu sil na Černém moři. Na severu je Ukrajina paralyzována, Krym je součástí Ruska, Moldavsko, Rumunsko a Bulharsko jako černomořské země nejsou relevantní pro NATO a na jihu se nyní zvyšuje ruský vliv v Turecku. Nesmí, se ale zapomínat, že Turecko pod Erdoganem často mění svou politiku a není v žádném případě jisté, že přátelství s Ruskem potrvá dlouho. Jens Stoltenberg si již rezervoval lístek do Ankary.
Spolupráce mezi třemi zeměmi, Ruskem, Tureckem a Íránem, která má uklidnit situaci v Sýrii, vytvořila nové podmínky na východě Černého moře a tedy na jihu Ruska. Na východě Turecka, avšak bez přístupu k Černému moři je Arménie, následuje Ázerbájdžán u Kaspického moře. Na severu obou států sousedí Gruzie s dlouhým pobřežím Černého moře. Zbývající zóna mezi Gruzií a Ukrajinou na severu je ruské území s regionem Krasnodar.
Z hlediska Moskvy je důležité nejen ovládat západ, ale také východ od Černého moře, Kavkaz.
- Gruzie, podobně jako Ukrajina, přistoupila ke spolupráci s NATO. V Tbilisi provozuje NATO výcvikové středisko pro gruzínskou armádu.
- V Arménií, která zdůrazňuje svou nezávislost a neutralitu, se v roce 2017 uskutečnila demonstrativní, vojenská spolupráce. Ruská a arménská armáda provedla společné manévry, Arménie zdůraznila, že potřebuje pomoc Moskvy v konfliktu se sousedním Ázerbajdžánem o území Náhorního Karabachu.
- Náhorní Karabach působí jako nezávislý stát a chce být tak uznán, ale je považován za součást Ázerbájdžánu.
- Spolupráce založená v předchozím roce nejen silněji svazuje Arménii s Ruskem, ale také otevírá možnost, aby se Moskva stala aktivní v Ázerbájdžánu.
Ázerbajdžán má bohaté zásoby ropy a provozuje ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, z ropných polí v Ázerbájdžánu a Kazachstánu přepravuje ropu do Ceyhanu na tureckém pobřeží Středozemního moře. Ázerbájdžán zdůrazňuje neutralitu, usiluje o dobré vztahy s Moskvou, ale spolupracuje s NATO a také se snaží vyrovnat se silnému, jižnímu sousedovi, Íránu.
V současné době může Putin předpokládat, že Rusko získává vliv v tříprostorovém regionu Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu.
Křehké přátelství mezi Moskvou a Teheránem
Zájem Ruska v Sýrii vyplývá ze skutečnosti, že v Sýrii je Tartus jedinou ruskou základnou ve Středomoří. Proto je pro Moskvu zásadní, jak bude vypadat politická struktura regionu po skončení války.
Írán už dlouho pracuje na vytvoření koridoru, který zahrnuje státy Íránu, Iráku, Sýrie a Libanonu, což z Íránu dělá významnou mezinárodní sílu. Dosažení cíle není nereálné: vliv Íránu v Iráku je velký, syrský prezident Asad je závislý na Íránu, za duchovního vůdce libanonských milic je považován imám Alí Chameneí.
To působí dojmem, že Putin věří, že nyní může ovládat strany sporu a uplatňovat vliv. Ale pokud jde o přátelství mezi Moskvou a Teheránem, musíme pochybovat. V neposlední řadě proto, že Írán má úzké vazby s Čínou: vývoz ropy hraje zásadní roli a Čína investuje do aktiv v Íránu. Ačkoli Írán kupuje jaderné elektrárny z Ruska, má i jadernou spolupráci s Čínou. Dále probíhá vojenská spolupráce. Nová cesta hedvábí, hlavní projekt Číny, povede nad Teheránem.
Putin a Stoltenberg usilují o anachronismus
Závod obou hráčů je přirozeně vzrušující. Skutečnost, že oba protagonisté mají naléhavější a důležitější úkoly než je válka, je v pozadí.
- Putin je prezidentem země, která je ekonomicky mimořádně slabá, závislá na vývozu komodit, které jsou vystaveny obrovské cenové volatilitě. Inovační a růstová politika by mohla posílit zemi, která sice působí jako světová mocnost, ale má skromný příjem na obyvatele, pouze 10 000 dolarů za rok.
- Stoltenberg zastupuje s NATO organizaci, kterou již nelze definovat. Západní aliance pod vedením Spojených států se stala pouze členem. EU chce vybudovat vlastní obrannou politiku s vlastní armádou, ale není schopná konsensu mezi členskými státy ani financovat projekt. Kromě toho Lisabonská smlouva zavázala státy EU k úzké koordinaci s NATO.
Drtivá většina Srbů ke vstupu do NATO: Ani náhodou!
(rp,prvnizpravy.cz,DWN,foto:arch)
