Evropská energetická politika vstupuje do nové fáze, která je plná paradoxů. Zatímco část evropských států zvažuje výstavbu nových jaderných elektráren a Evropská komise otevřeně hovoří o atomu jako o stabilním zdroji elektřiny, Německo trvá na úplném odchodu od jaderné energetiky. Postoj, který ještě před několika lety působil jako ideologické rozhodnutí, se dnes stává jedním z nejdiskutovanějších strategických kroků v evropské energetice.

Německý kancléř Friedrich Merz nyní otevřeně přiznal, že návrat k jaderné energetice není politicky průchodný. „Rozhodnutí o odstoupení od jaderné energie přijaly předchozí vlády. Změnit jej dnes není možné. Lituji toho, ale je to tak a soustředíme se na energetickou politiku, kterou máme,“ uvedl kancléř.

Toto prohlášení přichází ve chvíli, kdy Evropu zasahují rostoucí ceny energií, geopolitické napětí a nejistota na světových trzích s ropou a plynem. Válka na Ukrajině, eskalace konfliktu na Blízkém východě a nyní i ozbrojený konflikt kolem Íránu vytvářejí tlak na evropské energetické systémy. Paradoxně právě v této situaci Německo odmítá využít zdroj energie, který ještě před několika lety pokrýval téměř třetinu jeho výroby elektřiny.

Debata o budoucnosti jaderné energetiky se naplno rozhořela po nedávném setkání evropských lídrů v okolí Paříže. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen zde označila odklon od jádra v některých členských státech za strategickou chybu. Atomovou energii popsala jako „spolehlivý a cenově dostupný zdroj nízkoemisní elektřiny“ a naznačila, že Evropská unie může projekty nových jaderných elektráren finančně podporovat.


Historie německého odporu vůči jádru je přitom dlouhá a hluboce zakořeněná. Již v sedmdesátých letech se Německo pokoušelo vybudovat hlubinné úložiště radioaktivního odpadu v lokalitě Gorleben v Dolním Sasku. Projekt se však stal symbolem masových protestů a mobilizoval statisíce demonstrantů. Nakonec byl definitivně zrušen. Ironií dějin je, že tehdejší dolnosaský premiér Ernst Albrecht, otec dnešní předsedkyně Evropské komise, patřil mezi zastánce jaderné energetiky.

Zlomovým momentem pro německou politiku byla havárie v japonské elektrárně Fukushima v roce 2011. Katastrofa tehdy zásadně změnila veřejné mínění a vedla k definitivnímu rozhodnutí vlády kancléřky Angela Merkel o ukončení provozu všech německých jaderných reaktorů.

Dnešní politická situace přitom ukazuje další paradox německé energetiky. Teoretická většina pro návrat k jádru by v Bundestagu existovala pouze při spolupráci konzervativního bloku CDU a CSU s pravicovou stranou Alternative für Deutschland. Takovou spolupráci však kancléř Merz dlouhodobě kategoricky odmítá. Jaderná energetika se tak stává nejen technickým, ale především politickým tématem.

Ještě tvrdší odmítnutí přišlo od koaličního partnera. Sociálnědemokratický ministr životního prostředí Carsten Schneider označil návrat k jádru za ekonomicky neobhajitelný. „Pokud technologie po třičtvrtě století existence stále potřebuje masivní státní podporu a existují lepší alternativy, je třeba z toho vyvodit důsledky,“ prohlásil.

Schneider zároveň kritizoval projekt malých modulárních reaktorů, známých jako SMR, které část evropských politiků považuje za budoucnost jaderné energetiky. Podle něj jde o technologii, která je slibována již desítky let, ale stále nedosáhla komerčního průlomu.

Podobně skeptický postoj zaujímá i energetický sektor. Šéf největší německé energetické společnosti Markus Krebber nedávno uvedl, že investice do malých modulárních reaktorů je pro soukromé firmy v současnosti ekonomicky neproveditelná. Podle jeho slov neexistuje dodavatel, který by byl schopen garantovat výstavbu těchto reaktorů za pevnou cenu a v předem stanoveném termínu.


Evropská energetická politika se tak začíná rozdělovat do dvou směrů. Na jedné straně stojí státy, které chtějí rozšiřovat jadernou energetiku jako stabilní základ elektrizační soustavy. Na druhé straně stojí Německo, Rakousko nebo Španělsko, které vsadily téměř výhradně na obnovitelné zdroje a import energie.

Tato divergence vytváří nové strategické napětí uvnitř Evropské unie. Německo, které bylo dlouhá desetiletí průmyslovým motorem Evropy, se nyní ocitá v energetickém experimentu, jehož výsledky jsou nejisté. Kritici upozorňují, že odchod od jádra zvýšil závislost země na dovozu plynu a elektřiny. Zastánci transformace naopak tvrdí, že Německo urychluje přechod k čisté energetice.

Pravděpodobně největším paradoxem současné situace je fakt, že německé rozhodnutí přichází právě ve chvíli, kdy geopolitické napětí znovu připomíná význam energetické bezpečnosti. Evropa se tak ocitá v situaci, kdy jedna z jejích největších ekonomik dobrovolně opustila technologii, kterou jiné státy považují za strategický pilíř.

Debata o jaderné energetice tím však zdaleka nekončí. Rostoucí ceny elektřiny, tlak průmyslu a geopolitická nestabilita mohou v příštích letech přinést nové otázky. Německá energetická transformace tak zůstává jedním z největších experimentů současné evropské politiky.

Na pozadí těchto sporů zůstává otevřená i širší otázka. Pokud se Evropa skutečně vydá cestou energetické autonomie, bude se muset rozhodnout, zda chce stabilní základ své energetiky stavět na jaderné technologii, nebo zda vsadí výhradně na proměnlivé zdroje a rozsáhlé importy energie. Německo už svou odpověď dalo.

Podle analýzy zveřejněné na serveru Deutsche Welle je však tato odpověď stále předmětem politických sporů a strategických pochybností.