A strašení ruskými tanky na Václaváku považuji za šíření poplašné zprávy. Ne, ty tam fakt nikdy nebudou. A co rakety delšího doletu? Pokud někdo naše podupávání pochopí jako hrozbu, je možné leccos. Mám se také povinně bát toho, že za padesát let bude (údajně) o dva stupně tepleji. Mě spíš ale děsí neřízená migrace a důsledky Green Dealu. Ale toho se prý děsit ani bát nesmím. Muslimskou invazi tu prý nikdy nikdo neviděl a rozvrat průmyslu, zemědělství a dopravy je takovou drobnou lapálií v cestě za ideálním podnebím.

Přiměřený strach je reakcí na hrozící nebezpečí a jasným evolučním zvýhodněním. Kdo se bál větru v křoví a šel se podívat, jestli se v něm neskrývá medvěd, přežil. Narozdíl od kliďase, který se nebál, klidně usnul - a medvěd ho pak sežral. Každý z nás je potomkem opatrných a rozumně bojácných předků. Jenomže rozumný člověk se svými strachy bojuje, jak nám ukázal Jaroslav Foglar, když popisoval bobříka odvahy. Je to nezbytné. Jakmile strach přeroste rozumnou mez, stane se z něj psychiatrické onemocnění. Jen si vzpomeňte na všechny ty fobie, které lidem tak komplikují život. Proto mluvím o strachu přiměřeném a odůvodněném.

Jenomže co je nebezpečné, to vnímá každý jinak a podle své vlastní zkušenosti. Politici, aktivisté a média umějí se strachem geniálně pracovat. Ať už proto, aby z lidí vytáhli peníze na fiktivní hrozby, nebo aby se jim těmi davy lépe manipulovalo. Protože máte-li strach, vypne se vám logické myšlení a místo něho nastoupí jednoduchá strategie přežití. Boj, útěk, ustrnutí. Žádný rozum, žádné vyhodnocování, žádné poměřování nákladů a výnosů. Takto naklepaná veřejnost je ideální kořistí pro manipulátory a sociální inženýry.

Jen si shrňme, čím mě strašili postupně od dětství. Nejprve přelidněním, které Země neunese, a tak dříve či později přijdou hladomory. Vyčerpáním surovin. Nejdřív ledovou hrozbou, pak zas globálním oteplováním, jehož důsledkem budou Benátky pod vodou. I ty nad Jizerou. Ozónovou dírou, která spálí naší zemi. A taky toxickými muži, což způsobilo, že mladé dívky se dnes panicky děsí seznamování, čehož důsledkem je pokles porodnosti. A teď mě straší Ruskem a Putinem, zatímco moje slezská babička se celý svůj život bála Němců. A to ke svému strachu měla důvody prověřené generacemi zkušeností.

Mohla bych mávnout rukou a říct, jen každého nechte, ať se bojí. Jenomže ono to vyvolávání strachu otravuje životy a ničí vztahy. Kromě ztráty racionality a zbytečných výdajů je vyvolávání strachu problematické i v tom, že vás nutí bát se povinně a svůj strach navíc veřejně manifestovat. Koho dřív neděsila ozónová díra, pak covid a dnes rozpínavé Rusko, ten je za popírače, agenta Kremlu nebo minimálně za exota. Ale člověk je přece člověkem právě proto, aby se postavil svým strachům a navzdory masové manipulaci se uklidnil a racionálně všechny hrozby vyhodnotil. A třeba podobně jako kluci od Bobří řeky sám sebe přesvědčil, že chce své dny prožít bez úzkosti a beze vyděšení. Tím spíš, že většina těch strachů je umělých a virtuálních, zatímco o těch reálných se skoro nehovoří. Ne nadarmo jsou pořád ještě všechny ty fobie klasifikovány jako psychiatrické postižení. 

Je mi odporné to vynucování strachu a ta manipulace, že všech těch čertů malovaných na zeď se prostě bát musíte a jste povinni platit ty preventivní boje s nimi, vyvěšovat vlajky, chodit na demonstrace a stát na té údajně jediné a správné straně. Já tedy nemusím. Žádný vývoj se nekoná lineárně, žádný plán nevyjde tak, jak si ho někdo narýsuje. Dannyho parťáci mají úspěch jedině ve filmu. V normálním životě všechno vždycky dopadne úplně jinak.

Teoretici přelidnění, Al Gore, Hitler i Putin by mohli vyprávět…