Svět se mění rychleji, než jsme ochotni si připustit, a zatímco technologický pokrok posouvá hranice lidských možností, geopolitická realita se nebezpečně vychyluje směrem, který většina společnosti stále podceňuje. V době, kdy dokážeme sledovat pohyb asteroidů a plánovat mise k Měsíci, jako bychom ztráceli schopnost vnímat hrozby mnohem bližší a reálnější. Pocit bezpečí, budovaný desítky let, se postupně rozpadá, aniž by si to lidé v plném rozsahu uvědomovali.
Na tuto proměnu upozorňuje i vojenský analytik Jaroslav Štefec, který ve svém komentáři poukazuje na kontrast mezi technologickým pokrokem a rostoucí nestabilitou světa. Dále varuje před oslabováním mezinárodních struktur, které po desetiletí zajišťovaly relativní mír, a před politickými rozhodnutími, jež podle něj mohou Evropu vtáhnout do konfliktu s nedozírnými následky. Jeho pohled je kritický, místy ostrý, a zaměřuje se především na roli mocenských zájmů, ekonomických skupin a politických elit, které podle něj určují směr současného vývoje.
„Zatím jen na dny můžeme počítat čas od návratu čtveřice kosmonautů mise Artemis II. Byl to mistrovský kus kosmické navigace, při němž kosmická loď Orion využila gravitace Měsíce, s nímž se úspěšně setkala na jeho pouti kolem Země a po průletu nad jeho odvrácenou stranou zamířila zpět k Zemi.
Čtveřice na palubě Orionu dosáhla rekordní vzdálenosti od naší planety, ale zároveň nám fotografiemi Země od oběžné dráhy Měsíce opět připomněla, jak je naše rodná planeta krásná, nepatrná ve vesmírných měřítkách a jak moc je zranitelná. Během jejího geologického vývoje totiž došlo minimálně ke třem obřím katastrofám, které téměř zničily tehdejší život na jejím povrchu.
Zatímco za prvními dvěma stály geologické síly celoplanetárního rozměru, vyhynutí dinosaurů způsobil a počátek éry nadvlády savců a ptáků odstartoval náraz obřího asteroidu. Měli bychom si vážit naší existence a rozmanitosti života na planetě, o níž tvrdíme, že ji vládneme. Nemohu se ale zbavit pocitu, že ve jménu vlastní pýchy, arogance a touze po moci úspěšně směřujeme k apokalypse čtvrté, kterou si ovšem tentokrát připravujeme sami. A ještě její přípravě úspěšně fandíme. Ne všichni, naštěstí. Většinou jen ti méně chápaví.
Na jedné straně rozvíjíme naše schopnosti sledovat asteroidy a komety s cílem odvrátit od naší malé planety kosmické katastrofy, ale zároveň necháváme prakticky bez povšimnutí zanikat osmdesát let trvající svět historicky nevídaného období míru. Svět, v němž vznikly a platily dokumenty jako Charta OSN, smlouvy o nešíření jaderných zbraní, o omezení protiraketové obrany a raket středního doletu, o otevřeném nebi nebo Vídeňská úmluva o diplomatických stycích.
Necháváme se téměř bez odporu tlačit do šílené války s někým, kdo nás ve skutečnosti nijak neohrožuje. Do války za ekonomické a politické zájmy úzké skupiny lidí, považujících se za ‚pány‘ našeho světa, kterým podle jejich na veřejnost uniklých prohlášení na pár miliardách mrtvých vůbec nesejde. Politici evropských zemí i vedení EU nemluví v poslední době o ničem jiném než o podpoře Ukrajiny a přípravě na válku s Ruskem, aniž by postřehli, že běží i jiné války, které zásadním způsobem podkopávají základy naší civilizace.
Donald Trump nedělá ‚šílené věci‘, jak se někteří domnívají. Chová se naprosto racionálně, přesně ve smyslu svého volebního hesla ‚Amerika na prvním místě‘. Vyvolává chaos, v němž se americké finanční skupiny a různé hedgefondy jako Black Rock pohybují jako ryba ve vodě a vydělávají neskutečné peníze. Vydělávají také američtí zbrojaři a jejich zisky z prodeje zastarávajících zbraňových systémů spojencům rostou přímo raketově.
Tzv. ‚politické elity‘ nás, představujících část světa označující se za ‚spojence‘ USA, na to jen koukají s otevřenými ústy. Zapomněly totiž na slavný výrok, připisovaný tu Kissingerovi, tu Brzezinskému: ‚Amerika nemá spojence. Má jen zájmy‘. Přesně o tom to je. Jsme v pasti, z níž není úniku. Ovšem v pasti veskrze demokratické, vytvořené pečlivě vybranou a samozřejmě ‚demokraticky zvolenou‘ partou sociopatů, dostatečně zkorumpovanou a zdiskreditovanou Epsteinovými spisy, kauzami jako Dozimetr, kampelička, Bitcoiny nebo různými granty a dotacemi z Bruselu, paradoxně dnes už fakticky ovládaného muslimy. A nedá se čekat, že by se tito lidé svých ‚zasloužených požitků‘ jen tak vzdali.
Nevím, jestli si s tímhle rizikem dokážeme poradit. Náš svět téměř neodvratně směřuje k válce, z níž se ovšem USA pod Trumpovým vedením obratně vyvlékly. Pokud k ní dojde, bude vedena jadernými zbraněmi na území Evropy. Té ‚naší‘, východní, v NATO příhodně označované jako ‚východoevropské válčiště‘. A to bude bolet. Hlavně nás, národy, které zde po staletí žijí. Čechy, Maďary, Slováky, Poláky, Ukrajince, Rakušany i Němce, kteří podle zejména britských názorů a plánů do této ‚oblasti jaderného zničení‘ rovněž spadají. Šance na změnu tohoto trendu jsou už jen velmi malé. Přesto se o to musíme pokusit,“ napsal na sociální síti Facebook vojenský analytik Jaroslav Štefec.
(Lukeš, prvnizpravy.cz, repro: facebook)
