Jenže zeměkoule se při své pouti vesmírem čerta starého zajímá o to, jak jacísi tvorečkové na jejím povrhu počítají svůj kalendář, kdy si vymyslí přestupný den či podobnou legraci. Třeba rovnodennost přichází podle kosmických pravidel se svou nadlidskou pravidelností, ale lidská nepravidelnost tomuto okamžiku holt přisoudí občas jedno datum, občas jiné, občas třeba v letopočtu Pána Forda, nebo bůhvíkolikátého thermidoru, či jaké počítání si z který z človíčků vymyslí. Země se nebude přizpůsobovat ani Caesarovi, ani papeži Řehořovi, ani Konventu, ani Evropské unii, ani vládě České republiky. Lidské instituce ať mluví do lidských věcí, kosmický řád ale ať nechají na pokoji!
Slyším trapné argumenty. Třeba, že ušetříme za večerní svícení. Jak kdo. Chce-li někdo šetřit, ať chodí spát třeba se slepicema. Chce–li ušetřit nějaký úřad, ať úředníky vyžene domů před setměním. Ale měnit režim sakumprásk celému národu? Lze vůbec vyčíslit v penězích cenu tohohle násilí? Přeji každému „hodinu navíc“ odpoledne, když ji tak nutně potřebuje. Tak ať vstává, kdy chce, třeba ve tři ráno. Může být doma po poledni, jestli mu to stojí za to. Ať si fabriky určují pracovní dobu, jak chtějí, ať si tvůrci jízdních řádů hrají a počítají si své grafikony. Jenže ono je jednodušší generálně vyhlásit: poledne už bylo, národe, protože tak rozhodla vláda!
O mnohem menších věcech se vyhlašuje referendum či je alespoň nutný zákon, nejlépe ústavní. A otáčení zeměkoule má mít v pařátech jen vláda a její nařízení? Vláda jako dvanáct měsíčků bude rozhodovat o čase? Tak to ne! Je namístě občanská i kosmická neposlušnost. Naše i planety. Přispěme si! Zeměkoule, nedej se, toč se podle svého! Věříme tobě, ne bohorovným samozvaným tyranům času!
Ladislav Jakl