Dvacátého prvního srpna 68 jsem, co by začínající chirurg, pracoval v nemocnici. Vrcholilo léto a my všichni jsme si užívali svěžího vánku rodící se demokracie.

Na šok, který jsem ten den zažili nemůžu nikdy nezapomenout. Ano, zpětně a s odstupem času se ukázalo, že to bylo nevyhnutelné, že mocenská mašinérie Sovětského svazu nepřipustí jakékoliv pochybnosti o tom, kdo je ve střední Evropě pánem. Ale my jsme v tu chvíli zažívali nejhlubší pokoření, zklamání, ale taky vzdor a odpor.

Z chirurgického oddělení liberecké nemocnice se zčistajasna stal válečný lazaret. Z města chodily zprávy, že Rusové rozstříleli na náměstí dům. Ukázalo se, že to nebyla pravda, to jen jeden ruský tank pobořil podloubí a dům nad ním to nevydržel. Ale raněných přibývalo, v ulicích Liberce tekla krev civilistů.

Okupace začala.

Nechci zapomenout na chvíle, kdy mě i celé tehdejší společnosti došlo, že svoboda a demokracie je jen lákavou vějičkou, na kterou my, v komunisty ovládané zemi nedosáhneme. Nesmíme zapomenout na to, že tehdejší společenská pnutí vyřešila komunistická moc násilím, prostřednictvím armád a ztrátou lidských životů. Ta doba i komunistická moc jsou pryč. Ale jsem si jist, že kdesi v útrobách společnosti jsou ukryté síly, které opět, dnes a znovu touží po takové moci, která umožňuje diktát a nepřipouští diskusi. Mějme se před takovými sklony na pozoru. Dnes už totiž pravděpodobně nepřijedou tanky, ale svoji demokracii musíme chránit před jinými formami pokusů ovládnout společnost, možná malými, ale v budoucnu opět velkými diktátory.

Přemysl Sobotka