Hospodářské noviny
Splašení vlajkonoši zhnusenosti
Datum: 09.08.1999
Autor: Ladislav Jakl
 
Nepatřím mezi lidi, kteří při čtení petice Impuls 99 hned mají puls 99. Spíš je mi trochu smutno. Smutno z některých jmen. Grafomani, na jejichž knížecí "nezávislé" rady jsme si už zvykli, či notoričtí bojovníci proti buržoazní demokracii už asi nikoho nepřekvapí, co ale třeba takový páter Halík? Čtete jeho rozhovor v LN a zíráte na titulek, skutečně pravdivě vystihující jeho obsah: Lidé jsou zhnuseni a potřebují paprsek naděje. Mít slabší žaludek, musel bych reagovat, že jsem zhnusen lidmi, kteří sami sebe označují za paprsek naděje. Od katolického kněze by člověk čekal píše kus zdrženlivosti a pokory, než takovou krystalickou ukázku neskutečného sebeobdivu. Nečekal by ani suverénnost, se kterou páter Halík cítí oprávnění mluvit za své spoluobčany. Ať mluví o svém zhnusení! O zhnusení, jehož pramenem je nervózní frustrace z toho, že řád věcí se ubírá jinudy, než si přeji já, paprsek.

Co je vlastně důvodem tak neadekvátní nervózní frustrace? Spousta věcí: nelíbí se hromada zákonů, nelíbí se špatná vláda, nelíbí se rozložení politických sil, nelíbí se mediální klima, nelíbí se úroveň vztahů mezi lidmi... Mnoho z nich možná oprávněně. Nezakotvený člověk, zasažený takovým "nelíbením", si obarví vlasy nazeleno, vyjde do ulic nebo třeba začne držet hladovku. Prostě se splaší. Když se ale podobně splaší autorita tisícileté instituce - katolické církve, člověk, který by měl reprezentovat konzervativní tradici, rozvahu a uměřenost, je mi z toho smutno. Že se splašil nejvyšší představitel českých katolíků, to mne nepřekvapuje. Vždyť už v listopadu 1997 cítil nutkavé puzení vyzvat světskou vládu k demisi. Páter Halík ale tehdy rozumně jeho postoj odmocnil. Vlčí mlha už ale dostala i jeho. Nemyslím, že správným postojem k příčinám nelíbení je lhostejnost, ale člověk opřený o prověřené hodnoty ví, že takové nelíbení je věčné a lékem na něj je už stovky let každodenní mravenčí práce mezi lidmi, ať už zrovna vládne kdokoli.

Pokud by se u nás pučem zmocnily moci síly potlačující základní svobody, pak by i katolický kněz volil nevšední a nestandardní postoj. Co se děje dnes? Nelíbení. V takové chvíli by měl katolický kněz zůstat ostrovem jistoty, nadhledu a strážcem přiměřenosti a neměl by podlehnout nervozitě nezakotvených a stát se jedním z povrchně splašených. Naše politická scéna není důvodem k nadšení. Je prostě odrazem nedokonalé společnosti. Chce to ale kus práce, ne zhnusení.

Mluvčí Impulsu 99 napsali do novin text s titulkem Veřejný život nepatří jen stranám. Hned vyšel v rubrice Dokument, aniž by bylo jasné, že jde o nějaké prohlášení. Holt, když tito lidé napíší cokoli, hned je to instituce, i když jde třeba o dopis. Už titulek sám je výrazem absolutního nepochopení. Co to je: veřejný život?

Pokud tím myslíme spontánní nerodinné mezilidské iniciativy, pak by přece nikdo ani na vteřinu neuvažoval, že by měl být doménou politických stran. Jestli ale jde o uplatňování moci, pak je to věc natolik vážná, že si na ni lidé vymysleli instituci zvanou parlamentní demokracie. A pro ni si vymysleli nástroj zvaný politické strany. Strany nejsou žádní marťané či americká mandelinka shozená z cizích letadel. Jsou dítětem lidí, vyrůstají z veřejnosti, stejně jako třeba petiční výbory či hudební skupiny. A lidé si každou z těchto věcí vytvořili k jinému účelu. K vládnutí, k uplatňování moci si vymysleli politické strany. K muzice kapely, k různým formám komunikace a diskuse různé občanské iniciativy.

Strany vždy budou plavat v bujónu komunikace, nálad a názorů, tvořených mimo ně. Na nedostatek příležitosti ke komunikaci si impulsisté nemohou stěžovat, mají v rukou velkou většinu prostoru v médiích. Mohou jej využívat, i kdyby snad měl někdo pocit, že už je syt jejich nevěcného hašteření. Mohou oplodňovat, inspirovat občanské podhoubí politického života. Moc ale mohou mít pouze tehdy, dostanou-li k ní mandát. A oni tomu říkají monopol stran na veřejný život. Z takových vět prostě čiší čirá splašenost, nedůstojná některých jmen. Neschopnost zasadit si své malé frustrace do kontextu složitého světa.

Proč se vlastně s odstupem vracím k iniciativě, která pomalu, ale jistě spěje k vyšumění? Nechtěl jsem reagovat splašeně. Pár dnů stačilo na odfouknutí prvních amozřejmých argumentů. Zůstal jedn podstatný. Tělo naší společnosti zdravím nekvete. Má spoustu neduhů, ale jeho kondice je celkem normální. Dotknete-li se kteréhokoli místa těla zlomeným prstem, ucítíte velkou bolest. To ale neznamená, že je polámané celé tělo. I všichni ti zhnusení z Impulsu 99 svým nářkem o zhnusení všech občanů a o nemoci celé společnosti vypovídají více o své polámanosti než o našem světě.

Ladislav Jakl
autor je poradce předsedy Poslanecké sněmovny

Poradce v bujónu (Tomáš Halík odpovídá Ladislavu Jaklovi)
Datum: 16.08.1999
Autor: Tomáš Halík
 
Takovou ignoranci vůči základnímu politickému umění komunikovat s občanskými iniciativami bychom asi museli nazvat "nepolitickou politikou".

K dnešnímu dni se více než tisíc vážených občanů České republiky obrátilo k politikům a celé veřejnosti, aby vyjádřilo své znepokojení se stavem země a zejména úrovní komunikace politiků s občany. Pan Jakl, poradce předsedy parlamentu a předsedy ODS, se s jejich iniciativou vyrovnal článkem, jehož styl a úroveň argumentace silně připomíná Rudé právo v době štvanice proti Chartě 77.

"Proč se vlastně s odstupem vracím k iniciativě, která pomalu, ale jistě, vyšumí?" ptá se Jakl. Pár dní mu prý stačilo na "odfouknutí prvních samozřejmých argumentů". Argumenty Impulsu i vážnost jeho signatářů "odfukuje" pan Jakl vskutku velice lehce: Jsou to pro něho "grafomani, na jejichž knížecí "nezávislé" rady jsme si již zvykli" (nemýlím-li se, téměř stejnými slovy "odfoukl" závažnou analýzu skupiny předních českých ekonomů Miloš Zeman) a "notoričtí bojovníci proti buržoazní demokracii" (zavilí nepřátelé socialistické demokracie, říkalo se kdysi) - úhrnem: "splašení vlajkonoši zhnusenosti". Ti výše jmenovaní Jaklovi nestojí za polemiku, zatímco jiní signatáři ho "zesmutněli".

Rozesmutnil jsem ho zejména asi já, a tak pocítil potřebu rozveselit se tím, že mi udělí notný výprask a důkladné morální ponaučení. Vyrovnává se se mnou opravdu nevšedním tónem. Dovídám se, že se panu Jaklovi ze mne obrací jeho silný žaludek, je mnou zhnusen, jsem pro něho "krystalickou ukázkou neskutečného sebeobdivu", "jedním z povrchně splašených". Proč vlastně? Vydávám prý sám sebe za paprsek naděje. Kdyby mne napadlo dělat něco takového, asi bych vskutku zasloužil Jaklovo mravní kázání o potřebě zdrženlivosti a pokory. Jenže - jak se může přesvědčit každý čtenář inkriminovaného rozhovoru se mnou v Lidových novinách - za paprsek naděje jsem nikdy neoznačoval svou osobu, nýbrž skutečnost, že více než tisíc osobností české kultury, vědy a publicistiky, představitelé odborů, náboženského života, profesních organizací apod. prohlásilo, že podobně vidí hlavní problémy a úkoly společnosti a že se veřejně zavázalo ke společné práci pro změnu atmosféry v české společnosti. A tato společně vyjádřená vůle je opravdu nejen pro mne znamením naděje, jakkoliv dříve, než bude naplněna činy, může u někoho vzbuzovat cynické pošklebky.

Podle pana Jakla něčeho takového není zapotřebí, všechno je vlastně v pořádku: "kondice těla naší společnosti je celkem normální" (lid nám pracuje, říkalo se kdysi). Pokud pro Jakla sociologická zjištění o rapidním poklesu důvěry občanů v politiky, prokázaná nespokojenost osmdesáti procent lidí s politickou situací a nárůst preferencí komunistů jsou jen chimérou či propagandou nepřátel buržoazní demokracie, pak ovšem nevím, kdo z nás trpí "vlčí mlhou".

Pan Jakl mi přikazuje mlčet; katolický kněz má prý právo se vyjádřit k společenské situaci (dle Jakla volit nevšední a nestandardní postoj) jen tehdy, "pokud by se u nás pučem zmocnily moci síly potlačující základní svobody". Myslím si, že v takovémto případě by bylo už trochu pozdě. To, co vnímám, stejně jako milióny občanů této země, je pro mne dostatečným důvodem promluvit. Ano, k mému znepokojeni přispívá nyní i to, jaké poradce si vybírá jeden z čelných politiků této země.

Poradce Jakl se ptá, co že je to veřejný život. Toleroval by v něm "nerodinné mezilidské iniciativy" (co má vlastně na mysli?), ale kromě nich je tu už jen sféra moci, vyhrazená ovšem výhradně politickým stranám. Chtěl bych pana Jakla opětovně ujistit, že Impuls 99 jemu ani jeho straně nechce odebrat politickou moc; pouze chceme, aby to nebyla moc nekritizovatelná a nekontrolovatelná občany. Jakl ale pak přiznává, že "k různým formám diskuse, komunikace jsou různé občanské iniciativy" - proč tedy tolik křiku a děsu, sotva jedna taková vznikla a chce podnítit diskusi?

"Strany vždy budou plavat v bujónu komunikace, nálad a názorů", říká Jakl. Zdá se však, že některé strany v tom "bujónu komunikace" příliš plavat neumějí. Abychom nespravedlivě nepaušalizovali: Vlastně jenom dvě strany nedokázaly na Impulsu 99 najít ani nitku dobrou - KSČM a ODS. V ČSSD se sice pan Škromach vyjadřoval o Impulsu podobným stylem jako pan Macek, pan Zahradil a pan Ransdorf, avšak tato strana přece jen ústy paní Buzkové dokázala oslovit širší spektrum občanů a ukázat i druhou tvář, schopnost vstřícnějšího, citlivějšího, diferencovanějšího postoje k tomuto nezanedbatelnému hlasu občanů. Bylo by vskutku zarážející, kdyby se ukázalo, že ODS není schopna nabídnout nic kvalitnějšího, než co předvedla ústy pana Macka, Zahradila a Jakla. Takovou ignoranci vůči základnímu politickému umění, umění komunikovat s občany, občanskými skupinami a iniciativami, bychom asi museli nazvat "nepolitickou politikou", tentokrát ovšem ne v onom původním smyslu Havlíčkově, nýbrž ve smyslu politiky neodborné, nekompetentní, nekomunikativní, zavlékající mocenskou aroganci, známou z minulých dob, do situace, která vyžaduje už úplně jiný styl. Pan Jakl okrajově zmiňuje, že na podzim 1997, když Václav Klaus prožíval dosud nejtěžší chvíle své politické kariéry, jsem se ho jako jeden z mála veřejně zastal. Snad jsem tím dostatečně prokázal, že nejsem notorickým nepřítelem ani Klause ani ODS, že mi jde nikoliv o prospěch či propad jakékoliv strany, nýbrž o to, co Impuls 99 vyjadřuje ve svém vstupním prohlášení: Aby naše společnost měla přátelštější tvář. Při čtení některých reakcí na Impuls 99, včetně urážek a spílání pana Jakla, se mi zdá, že cesta k tomu cíli bude neobyčejně dlouhá. A to zase rozesmutňuje mne, pane Jakle.

Tomáš Halík,
jeden z mluvčích Impulsu 99,
t. č. odd. politických věd University of Pittsburgh, USA


Tomáši Halíku, to jste nemohl napsat Vy!

Vážený Tomáši Halíku. Někdo Vám musel hrozně ublížit. Napsal do Hospodářských novin text, který se tváří jako Vaše polemika se mnou, a je dokonce Vaším jménem podepsán. Neznámý plagiátor tím velice poškodil Vaše jméno, jehož jsem si vždy velmi vážil. Jen doufám, že většina čtenářů na tento ošklivý podvrh nenaletěla, neboť dobře ví, že Vy byste nic takového nikdy nenapsal.

Vy přece dobře víte, že jsem člověk hloupý, nevzdělaný a sobecký. Nikdy byste ale nezvedl své pero, abyste mé nedostatky rozčileně pitval, ba dokonce abyste k nim přidával nedostatky smyšlené, když těch opravdových je jistě dost. Možná byste podrobil mé vývody zdrcující kritice (se kterou se Váš plagiátor vůbec neobtěžoval), ale jistě byste nejdříve věnoval alespoň tři vteřiny myšlence, co že to vlastně bylo jádrem mého textu o splašených vlajkonoších zhnusenosti a zda k vám toto jádro třeba jen střípkem nějak promlouvá.

Jistě byste rozeznal, že mi na Impulsu 99 vadí plytká revolučnost, nervozita, podrážděnost, mesianismus, přílišné ponoření do povrchních soudů o aktuálním společenském hemžení. Jistě byste postřehl mou upřímnou lítost nad tím, že těmto konjunkturálním módním pocitům propadá konzervativní autorita, která si přece jinak umí zachovat v každém čase nadhled a vědomí proporcí, zatímco (možná také potřebné) splašené, zkratkovité, hektické a neusebrané reakce nechává lidem, kterým taková role sluší více. Třeba rozervaným básníkům, ochranářským radikálům či punkovým skupinám.

Jistě byste neměl potřebu podsouvat mi to, co jsem neřekl („pan Jakl mi přikazuje mlčet“), jistě byste účelově nepřekrucoval má slova způsobem vlastním publicistům opravdu nízké úrovně. Já píši jasná slova o tom, že „naše politická scéna není důvodem k nadšení. Je prostě obrazem nedokonalé společnosti. Chce to ale kus práce, ne zhnusení.“ Váš plagiátor pak čtenářům tvrdí, že „podle pana Jakla něčeho takového (společné práce) není zapotřebí, všechno je vlastně v pořádku,“ což je přeci úplný opak. Já píši, že „tělo naší společnosti nekvete. Má spoustu neduhů, ale…,“ Váš plagiátor však čtenářům ukáže jen poslední slova této věty „…jeho kondice je celkem normální,“ což mu umožňuje připojit zesměšnění „lid nám pracuje, říkalo se kdysi.“ Přitom já hovořím právě o potřebě střízlivých proporcí mezi neduhy a kondicí, které od lidí Vašeho formátu s nadějí očekávám určitě více než optiku ve stylu bezstarostné lakování narůžovo kontra negativistické zhnusení.

Vy přece, narozdíl od plagiátora, dobře víte, že opakem zhnusení signatářů Impulsu není lhostejnost k denním lidským trápením, k problémům obyčejných lidí i ke stavu transformace společnosti. Vy, narozdíl od plagiátora, určitě dobře víte, že povinností osvíceného člověka, napojeného na širší rozměr, je vidět dál, vidět kontext, vidět perspektivu i pomáhat lidem, aby jim denní strasti nezastínily to ostatní v našem světě, a ne se s nimi v těchto strastech topit a tak je jen umocňovat.

Vy byste určitě nepřirovnal můj text ke štvanici Rudého práva proti Chartě 77, neboť si tak silná slova šetříte pro závažnější mediální zločiny, než jsou mé drobné hlouposti. Vy byste mi určitě neupíral užívat obratu „knížecí rady“ jen proto, že jej prý řekl i Miloš Zeman, zvlášť když já Vaší iniciativě neupírám ani knížecí peníze.

Člověk Vašeho formátu by určitě svou odpověď nenazval „Poradce v bujónu,“ nevzal by prvoplánově nadsázku o „notorických bojovnících proti buržoazní demokracii,“ a nepřipodobnil by ji k výroku „zavilí nepřátelé socialistické demokracie,“ který měla přeci sama parodovat. Rovněž by se neobával, zda je ODS schopna nabídnout něco kvalitnějšího, než co předvádí mými ústy, neboť by mi věřil, že mými ústy krom mne nikdo nic nepředvádí, ba ani strana, kterou jsem volil. Už vůbec by ale netvrdil, že je znepokojen tím, jaké poradce si vybírá jeden z čelných politiků této země. Plagiátor asi nemyslel pana Pehe a pana prezidenta a chtěl spíše zaútočit na skutečnost, že si Václav Klaus vybral mne. Narozdíl od něj byste Vy možná vyjádřil svůj nesouhlas s mými názory a s mou politickou orientací, zatímco byste jistě připustil, že voliči pana Klause mnou tolik znepokojeni být možná nemusejí.

Největší ránu Vám plagiátor zasadit v závěru svého spisku, když naznačuje, že při čtení mých „urážek a spílání“ se mu zdá, že cesta k přátelštější tváři společnosti bude neobyčejně dlouhá. Vy, který mne přeci znáte, byste zrovna mne určitě nenazval překážkou ve své práci na lepším světě. Takové přeexponované malichernosti byste se jistě nedopustil.

Zkrátka Vám někdo velmi ublížil. Tomáši Halíku, mám Vás rád. Tohle jste si od něj opravdu nezasloužil.

Ladislav Jakl
ředitel Odborného útvaru předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
17. 8. 1999

Pozn: text byl tehdy Hospodářskými novinami odmítnut