Měl jsem to štěstí, že jsme se znali od poloviny devadesátých let a strávili jsme spolu desítky hodin a to jak při cestách po republice, nebo u něho doma či na jeho chalupě v Kozlech a posléze na Hrubé Skále. Uměl skvěle vařit a bylo nesmírně milé stát v kuchyni, sledovat jeho kuchařské umění a poslouchat zážitky buď z disentu či z cest po světě a ze setkání se světovými politickými hvězdami.

A tak jsem slyšel, jak mu estébáci schválně vyplavili celý byt jen co odjel na chalupu, jak to chodilo v komunistickém kriminále či jak se dá kouřit v Bílém domě. Bral jsem jako jasnou nespravedlnost let devadesátých, že Jiří Dienstbier vypadl z nejvyšší politiky. Jeho rozšafný intelektuálně bonvivánský styl byl tvrdě vytlačen sterilním klausistickým pragmatismem, kde šlo jen o to, co nejrychleji vytřískat co nejvíce peněz, čemuž se říkalo „neviditelná ruka trhu“. Tomuto bezohlednému stylu nedokázal Jiří Dienstbier politicky účinně čelit. O to jsem byl radši, když před dvěma lety uspěl ve volbách do Senátu kam byl zvolen za Kladensko. Chtěl bych i teď poděkovat všem Kladeňákům za to, že ho podpořili. Vybrali si jednoho z nejlepších lidí, které jsme kdy měli. Jiří Dienstbier pro mě vždy zůstane statečným rytířem lidského intelektu a spolutvůrcem naší demokracie.