Jestliže se občan nespokojuje s manipulacemi masové spotřeby, tak jak jí nabízejí  „velké“ televizní  a rozhlasové stanice ve svých „zprávách“ a tzv. „nebulvární“ noviny, pak hledá informace na internetu. Jestliže se mu bohatě dotované stránky nelíbí pro jejich jednostrannost a hledá jiné názory než ty jimž dávají velká média přednost, chce se dozvědět i to, co jinde proškrtávají, pak hledá jiné stránky. Takovými stránkami by mohly být i „prvnizpravy.cz“. Tam čtenář očekává nejen objektivní zpravodajství, ale také originální polemiku. Novinářská práce v širokém měřítku zdegenerovala. Není to jen problém českých německých novin a „veřejnoprávních“ vysílání, ale rychle se šířící trend. Velmi výstižně to popisuje Robert W. McChesney v knize „Problém médií“, která letos vyšla v českém překladu. Novináři už tolik nepolemizují s oficiálními názory, - jen je beze změny papouškují,  jsou nezaujatí a objektivní. To za předpokladu že vyhovují vlastníkovi média. Při nesplnění této podmínky jsou oficiální stanoviska ignorována.

Ptal jsem se kdysi tiskové mluvčí jednoho velkého podniku, proč vychází z prokazatelně lživého výroku jistého politika. Odpověď mě při mé tehdejší naivitě ohromila: „Ta informace není nepravdivá, je pravda, že on to opravdu řekl, my nezkoumáme,  jestli je to pravda, my s tím pracujeme jako s informací.“. K uživení je třeba se orientovat a s vhodnými výroky ztotožnit. Lépe jsou na tom lidé neschopní kritického náhledu. Ti netrpí „hořem z rozumu“ a dovedou se s čímkoli sžít beze zbytku.

Při čtení článku Libuše Frantové „Šrotovné jako bumerang“  (http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/srotovne-jako-bumerang-/) jsem marně hledal jakýkoli originální argument. Nechybí ale odvolání na blíže nespecifikovanou „odbornou studii“. Internetová média umožňují nabídnout odkaz na takovou studii. Pochybující čtenář (a jiný nemá důvod čerpat z jiných  než z „velkých“ zdrojů) se může přesvědčit, že „studie“ existuje a skutečně přesvědčivě dokládá tvrzení autora, který se na ní odkazuje.  Utajení zdrojů v tomto případě nepřichází v úvahu, nehledě na to, že v podání mnohých novinářů vypadá jako výpověď podezřelého, který tvrdí, že mu ten kufr dal nějaký neznámý pán na nádraží. Podobně je to i s argumentací paní Frantové, že šrotovné „odmítá většina českých firem“. To zcela určitě nezjistila a pramen neuvádí vůbec. Připouští, že šrotovné zavedlo dvanáct evropských zemí, což, jak jistě správně dodává, neznamená, že je to opatření „správné“. Tím méně to ovšem znamená opak. Ostatně „mnozí“ (samozřejmě nejmenovaní a není jisté jak mnozí) „ekonomové to odmítají“.  „Také prezident proto také zákon vetoval“. Není jasné, zda prezident vycházel z nejmenované studie,  nebo z názorů „mnohých“ ekonomů.  Že účinek zákona, pokud by byl přijat, by byl „velice nejistý“, v tom s panem prezidentem, pokud to opravdu tvrdí v souhlasu s paní Frantovou, těžko lze souhlasit, neboť účinky by byly skoro stejné jako na Slovensku, tedy velice jisté.

Že by šlo o návrh „diskriminační, protože upřednostňuje automobilový průmysl“ to je velmi nesmyslné. O diskriminaci by bylo možné hovořit v případě, že by byl upřednostňován veškerý průmysl s nějakou výjimkou. Autorka jistě nemá na mysli diskriminaci „pozitivní“, protože pak by nemohla uvádět, že to ostatní průmyslové sektory poškozuje. To může platit leda snad v tom smyslu, že čím více si lidé koupí aut tím méně si koupí bot. Argumentuje se ovšem sociálně citlivým Janem Švejnarem, jehož nestrannost má být dokázána podporou většiny poslanců a senátorů ČSSD ve volbě do úřadu prezidenta.  Jan Švejnar byl ovšem nominován modrozelenou stranou (asi pro svoji ekologickou citlivost) a vedení ČSSD bylo jasné, že jakéhokoli oranžového kandidáta volbami neprotáhne. Zbývá už jen argumentovat sociálně citlivými senátory za ODS, které místo šrotovného navrhují „nediskriminační“ „zlevnění pracovní síly“, které by pomohlo prý všem podnikatelům, aniž by někteří byli diskriminováni. Diskriminace zaměstnanců, jimž se nabízí nižší plat a nebo nižší budoucí čerpání ze zdravotních a sociálních fondů pravicové poslance samozřejmě nezajímá.

O to všechno ale nejde, jde o to, že paní Libuše Frantová argumentuje s průhlednou účelovostí a bez vlastních argumentů. Tím se naprosto neliší od českých německých novin a „veřejnoprávních rozhlasů a televizí“. Proč si to má občan ještě jednou přečíst na „prvnichzpravach“?