Jen velmi krátce po té co si celá střední a západní Evropa s úlevou oddychla od nekončícího nedostatku ruského plynu. Proběhlo velmi zajímavé setkání na úrovni krizových politických manažerů EU – tak se také říká uskupení tzv. „Trojce EU“. Za předsednickou zemi delegaci vedl český ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg,  dále evropská komisařka pro zahraničí vztahy Benita Ferrerová-Waldnerová, Helga Schmidtová, ředitelka politické divize Rady EU a švédský ministr zahraničí Carl Bild. Na pomyslný „kobereček“ byl do Prahy povolán ukrajinský ministr zahraničních věcí Volodymyr Ohryzko

Hlavním a předem oficiálně avizovaným tématem bylo téma Ukrajinské integrace do evropských struktur. Na tom by nebylo celkem nic až tak překvapivého, neboť po plynovém šoku, který byl způsoben celé střední a západní Evropě Ukrajinsko-Ruským sporem o plyn se následné diplomatické aktivity daly nejen očekávat, ale jsou zcela zásadním pokračováním důsledků vyvolané krize. Dalo se také očekávat, že pro ukrajinského ministra zahraničí toto setkání nebude patřit k těm milým a příjemným.

Jedna z drobných informací, které o tomto jednání prosákly, hovořila dokonce o tom, že mu bude z vrcholové evropské úrovně sděleno, že díky Ukrajinsko-Ruské plynové krizi došlo k „otřesení důvěry“ Unie vůči Ukrajině.  Oč jednodušeji tato věta zněla i v následném oficiálním prohlášení, o to těší realitou to je pro Ukrajinu. Není totiž žádným tajemstvím, že Ukrajina velmi silně touží po začlenění do evropských politických struktur, ale také o členství ve VIP bezpečnostním klubu – v Severoatlantické alianci. O tom, že spor s Ruskem bude mít tyto a jim podobné dopady jsem psal už před časem, ale možná by ještě stálo za zmínku, že z politického hlediska je současná situace jemně řečeno, pro Ukrajinu velmi nešťastná.

Ještě před vypuknutím plynové krize totiž Evropská unie finalizovala s Ukrajinou znění a parametry standardního diplomatického nástroje pro faktické sbližování – tzv. Asociační dohodu. Ta kromě politických deklarací o ochotě a vůli vzájemně spolupracovat, totiž také hovoří o zcela konkrétních oblastech takové vzájemné spolupráce. Mimo jiné by tak, při svém uzavření umožnila Ukrajině i právní základ např. pro rozvoj volného obchodu mezi EU a „asociovanou“ zemí. Vzhledem k dalšímu faktu, kterým je zásadní potřeba oprav a modernizace ukrajinské plynové sítě, na čemž by se měla podílet jako investor především Evropská unie. Dostupné odhady nákladů přitom hovoří až o třech miliardách Eur.

Zaznamenáme-li po té oficiální výrok ministra zahraničí předsednické země EU Karla Schwarzenberga, že "…ve vzájemných vztazích je nezbytné se do budoucna vyvarovat podobných krizí, jako byla ta plynová, kdy členské země EU byly rukojmími bilaterálního sporu," pak je to nejen varování, ale také jasné sdělení, že pokud v následujících dnech či měsících Kyjev nepředloží EU hmatatelné podklady o tom, že nejen stabilně deklaruje svou touhu po členství v EU, ale že pro to také učinil jasná a konkrétní opatření (například ve vztahu k Rusku), pak bude velmi nesnadné očekávat tak silný evropský investorský zájem. Paradoxem celé věci je však to, co se stane když Kyjev situaci nezvládne a nedokáže napravit svou velmi pošramocenou důvěryhodnost v Evropě. Nabízí se jediné – návrat pod křídla dvouhlavé orlice o něco víc na východ…

Milan Řepka