Žádám vytvoření Ústavu pro studium rozkrádání  po roce 1989. Že zde bylo a je „více takových Kožených“ (jak po iniciativně a ve velkém tunelujících volal dnešní prezident Václav Klaus), o tom snad nikdo nepochybuje. Česká společnost o těchto procesech ví téměř od samého počátku a po celou tuto dobu si zvyká na skutečnost, že ti, kteří nejvíce kradli, patří k nejbohatším, tedy k „hospodářské elitě“, případně k „elitě národa“. Rozkrádání nebyly kladeny žádné významné překážky.

Privatizační smršť je téměř ukončena, ale dále hrozí privatizace zbytku veřejných služeb, které mají monopolní charakter, veřejných fondů (zdravotního a sociálního pojištění) a zejména stále trvající a neochabující korupce při veřejných zakázkách a zejména jejich předražování v důsledku úmyslně zmanipulovaných výběrových řízení. Tyto procesy připravuji naši společnost každoročně o mnoho desítek miliard přímých ztrát. Možná je pro někoho útěchou, že jde jen o několik procent státního rozpočtu… Další ztráty vznikají tím, že rozkradené prostředky nejsou účelně využity a nepřinášejí efekt. Možná někdo zkusí argumentovat tím, že i ukradené prostředky, které nebyly vyvedeny do zahraničí jsou realizovány v České republice nejenom k soukromé spotřebě. Tunelování, korupce přinášejí české společnosti také mimoekonomické (morální) škody.

Nemluvím o ztrátách z nastavení daňového systému, protože ty jsou „legální“. Může být malou útěchou, že k tunelování a masové korupci dochází všude na světě a dokonce i tam, kde za ně hrozí trest smrti jako například v Číně.  Stejně malou útěchou je skutečnost, že masové rozkrádání u nás nevedlo k naprosto totálnímu rozvratu společnosti jako v Rusku za vlády Jelcina nebo v některých postsovětských republikách a v diktátorských režimech „rozvojových“ zemí. Škody včetně ekonomických přináší naprosto nepochybně i „pouhý“ morální rozklad společnosti.

Celý proces byl koordinován úředníky, kteří rozhodovali nejen co, ale také jak a často i komu. Úředníci měli a dodnes mají exkluzivní informace, protože to často byly a jsou informace o jejich vlastních úmyslech. Národní majetek nebyl majetkem komunistické strany, ani „nikoho“, jak se tehdy s oblibou lživě tvrdilo, ale byl majetkem veřejným. Byl a je vytvářen prací občanů ČR, kterým byl a je kraden, aby mohl sloužit k obohacení úzké skupiny darebáků, dnes součásti „ekonomické elity národa“. Proces dokumentace a rozkrádání národního majetku musí mít institucionální zajištění v nově vytvořeném ústavu, řekněme Ústavu pro dokumentaci a rozkrádání národního majetku.  Proces, který by měl započít nepochybně vyvolá  znejistění vlastníků, jako je tomu vždy, kdy jsou zloději podrobeni vyšetřování, které reálně může vyústit v jejich usvědčení a potrestání.  

Usvědčení a potrestání dosud hrozí jen zcela výjimečně. Usvědčeno, odsouzeno a potrestáno bylo sotva procento všech těchto zločinců. V letech 1995- 1999 hovořil tehdejší předseda vlády Miloš Zeman o tom, že tuneláře chce „dostat do tepláků“ (vězeňského oděvu). Byl sice na konci zmíněného období předsedou vlády, ovšem v menšinové vládě, kde sice prosadil zmocnění ministra bez portfeje  Jaroslava Bašty stíháním uvedené kategorie zločinců, vláda však neměla dostatečnou podporu potřebnou pro prosazení zákonů, které by dávalo dostatečné zmocnění ke stíhání těchto zločinců. Po „rekonstrukci vlády“ na počátku roku 2000 již stíhání těchto zločinů nikdy nebylo prioritou mimo jiné také proto, že nebylo reálné v něm dosáhnout úspěchu.

Bez orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout úspěchu. Vedení těchto orgánů si ovšem většinou nemíní kazit kariéru stíháním vlivných lidí, pokud bych nepředpokládal přímo korupci těchto orgánů, která ač v mnohých případech jistá, jen  těžko může být „nezávisle“ prokázána. Pravicová média za vlády Miloše Zemana odkazovala na „standardní“ stíhání této nestandardní kriminality, která je v mnohých případech nepochybně napojena i na nejvyšší patra politiky.

Tito lidé (zločinci i orgány nečinné v trestním řízení) aktuálně ohrožují demokracii, protože mohou korumpovat jiné a tak účinně bránit průchodu spravedlnosti. Zásadně ovlivňují demokratické rozhodování tím, že ovládají média a rozhodují o formování veřejného mínění, rozhodují o výběru kandidátů do volených a funkcionářů do jmenovaných funkcí v některých politických i hospodářských organizacích a také rozhodují o dalším průběhu demokratické soutěže před volbami.

Před blížícími se oslavami „demokracie“ chci pomoci vrátit otázku tunelování a korupce k veřejné diskusi, která z ní v nastalé „kapitalistické normalizaci“ již vypadla. A myslím to vážně.

Ivan David