Jenže lidé dnes už zdaleka nevnímají onu vzpouru proti nepravostem normalizačního režimu v roce 1977 a dále jako doživotní zásluhu analogicky jako hrdinný protifašistický odboj člena ilegální KSČ nemůže být omluvenkou, pokud později morálně selhal. Lidé dnes daleko více vnímají méně zapomenutou část svých životů „po plyšáku“, kdy po slibech a slibných proklamacích zůstala až příliš dlouho trvající „blbá nálada“ z všeobecného úpadku a rozvratu bez světla na konci dlouhé řady tunelů.

Alexandra Vondry konfrontovaného s „kauzou ProMoPro“se zastávají někteří chartisté, kteří mají především osobní problém sami sobě přiznat, v co nakonec vyústilo jejich usilování po vítězném listopadu. Naposledy se Alexandra Vondry zastal v „Otázkách Václava Moravce“ Petr Pithart. Jsem náchylný mu opravdu věřit, že to myslel opravdu upřímně.

Jaká je moje osobní zkušenost s Alexandrem Vondrou, proč trvám na tom, že je nepochybně darebák?

Na pivu ve Washingtonu
V roce 1999 jsem se zúčastnil světové konference ministrů zdravotnictví proti tabáku ve Washingtonu.  Je zvykem, že člena vlády přijímá na návštěvě v zahraničí velvyslanec. Tím byl tehdy v USA Alexandr Vondra. Návštěvu na velvyslanectví jsem i zde bral jako společenskou povinnost. V některých zemích se proměnila v zajímavou zkušenost s velmi příjemným inteligentním člověkem, v jiných jako děsivé setkání s tupcem. Od Alexandra Vondry jsem očekával zážitek spíše prvně jmenovaného druhu. Přijal mě velmi formálně a mluvil klidně a pomalu. Dnes už si pamatuji pouze konstatování, že pro pracovníky českého velvyslanectví je zdravotní péče v USA příliš drahá, proto se vyplácí zaměstnance velvyslanectví a členy jejich tam dlících rodin posílat k zubnímu ošetření do Prahy.  Asi po hodině se chvatně rozloučil s tím, že je pozván ke vztyčování vlajky na jakési vojenské základně.  Zaměstnanci velvyslanectví, kteří pokládali za vhodné se mi trochu věnovat, mě pozvali na pivo „kdybych se neurazil“. Večer jsem s nimi šel do hospody, která zjevně opravdu nabízela více než 100 druhů piv z celého světa, jak hlásala reklama na vývěsním štítě.  Posezení s dvěma pracovníky velvyslanectví bylo příjemné, hovořili jsme o různých osobních zážitcích a postojích, podrobnosti si nepamatuji. Během večera jsem vypil 3 piva (nepálské, marocké a ještě nějaké jiné také kuriozního původu). Jídlo se nepodávalo, k pivu dávali „onion rings“- cibuli nakrájenou na kroužky a osmaženou. Platil jsem něco přes deset dolarů, samozřejmě ze svého.

Docela pěkné svinstvo
Po návratu mě na jednání vlády oslovil ministr Jan Kavan. Tehdy jsme se znali velmi málo. „Cos to tam prováděl v tom Washingtonu?“ „Cože?“, podivoval jsem se. Myslel jsem, že jde o nějakou legraci. „Však ty dobře víš…!“ „O co se jedná?“, nechápal jsem. Kavan se tvářil velmi vážně a popuzeně. „No s tou večeří…“, napovídal. „S jakou večeří ?“ „No přece, jak jsi žádal večeři na velvyslanectví!“ „Nemohl jsem žádat večeři, protože jsem tam byl dopoledne“,  stále jsem nechápal, o co jde. „No jak jsi na velvyslanectví žádal, aby uspořádali oficielní večeři na tvojí počest!“, řekl naštvaně Kavan.  „No to je úplná blbost“, musel jsem protestovat: „Něco takového by mě ani nenapadlo.“ „Žádal jsi oficiální večeři a to je naprosto nepřípustné, …to je zcela neadekvátní, ….to je naprosté selhání!“ Vůbec jsem nechápal o co jde, i když jsem byl na ledacos zvyklý. Ptal jsem se ho, od koho má ty zvěsti. Nechtěl mi to říci. Teprve, když jsem se ho na to zeptal po letech a to už dávno věděl, že žádat oficiální večeři na mojí počest je asi to poslední, co by mě napadlo, mi Jan Kavan řekl, že mu „Saša“ Vondra tuto zprávu naléhavě telefonoval z Washingtonu a žádal, aby to projednala vláda…

Není to pokus o vraždu ani miliardový tunel, ale je to docela pěkné svinstvo.

Pro Prvnizpravy.cz
Ivan David