Právní odpovědnost prezidenta s možností ztráty funkce byla zavedena již roku 1920 a platí i nyní. Podstatou jeho článku je zrušení prezidentských milostí. Každá pravomoc veřejné moci se může užít tak, že se to jiným nelíbí. To však není důvod pro její zrušení. Vždyť prezidentská milost zachránila před vězením v kritické době otce rodiny, která se stala obětí žhářského útoku ve Vítkově roku 2009.

Případ izraelského vojáka Gilata Šalita dokazuje, jak institut milosti může být využit pro řešení krizové situace. Izrael v říjnu 2011 vyměnil zadržované Palestince za svého vojáka, přičemž se na Palestince nedívá jako na válečné zajatce, ale kriminální delikventy. Jejich propuštění bylo dosaženo milostí prezidenta Šimona Perese.

Funkčnost státu se pozná na řešení krizí. Náš stát zatím nemusel řešit výměnu zadržených občanů za vězně, včetně ještě neodsouzených ve vazbě. Ale může k tomu dojít a stát bude postaven před realitu výměny pod hrozbou zabití rukojmí. Zda je správné vyměňovat rukojmí či ne, je politické rozhodnutí výkonné moci. Jsou teorie, které výměnu rukojmí odmítají. Ale na příkladu Izraele je vidět, že jsou uplatňovány názory, kdy jeden izraelský život má cenu více než tisíce propuštěných nepřátel. Odpovídá to heslu izraelského vyznamenání Spravedlivý mezi národy: „Kdo spasí jeden život, spasí celý svět.“. Takové rozhodnutí musí učinit politici. Funkční stát musí mít právní nástroje, aby politické rozhodnutí dokázal realizovat. Při výměně zajatců v krátké době je to institut milosti, který toto umožňuje. Nelze rychle přijímat zvláštní zákon o amnestii a nelze obcházet jednotlivé soudy s tím, aby ihned propustily osoby určené pro výměnu. Úvahy o zrušení práva milosti jsou součástí oslabování výkonné moci, které v běžných situacích není ani vnímáno, avšak vede k tomu, že se stát stane bezzubým v době krize. Soudní ani zákonodárná moc nejsou ze své podstaty určeny k rychlému řešení krizí.