Návštěva hřbitova a vzpomínání na předky se tak podivně stáčí k otázce, proč tu vlastně na tom světě jsem. Takto jsem svými dětmi posunul svůj život dál – a co dál? Za pár dnů si připomeneme konec zatím té nejhorší války. Strach z dalšího globálního konfliktu s použitím jaderných zbraní pomalu vyvanul, a světoví manipulátoři si pohrávají s myšlenkou rozpoutání tentokrát skutečně globálního a totálního ničení. Je nutné, aby všichni z nás, co si uvědomujeme tuto hrozbu, odložili problémy, co brání postavit se vedle sebe. A svorně pak udělat vše co můžeme - pro zachránění míru.

A co my? My dnes nejsme schopni překonat své pohodlí, lhostejnost, znechucení a snažit se zabránit protesty stále aktuálnější válečné hrozbě. Živým politikům tolerujeme, že nás zaprodávají, zrazují a zatahují do války ale cizím vojákům, kteří za nás zemřeli, nevěnujeme ani vděčnou vzpomínku. Naše historická nepoučitelnost a neúčast ve volbách s naším hlasem pro strany jednoznačně odsuzující naši podporu válce může způsobit, že místo volebních užijeme urny pohřební – když budeme mít štěstí. Spíš ale zažijeme hromadný rozptyl.

Pro všechny, co nepřežili předposlední válku, musí být naše dobrovolné směřování do té poslední naprosto nepochopitelné. Po nich jsme tu my. Po nás, pro věčný mír od lidí zachráněná planeta? Zachraňme mír s lidmi!!!