Stačí, když praskne potrubí nebo se vám rozbije plynový kotel, a hned vidíte, jak základní potřeby okamžitě opanují vaše přemýšlení i vaše aktivity.

Tatáž pyramida nám dále ukazuje, že po uspokojení bazálních potřeb potřebujeme lásku, úctu, uznání a seberealizaci. Tyhle nadstavbové oblasti ale tak úplně s bezpečím nesouvisejí. Jeden druh nebezpečí číhá uvnitř rodin, za zavřenými dveřmi. I v rodině se výjimečně mohou vyskytnout predátoři, kteří způsobí, že se domů nevracíme rádi. Toxické manželky, násilní manželé, peroucí se sourozenci. Teorie rodinného bezpečí mezi ty potřebné bezpečnostní prvky uvnitř rodiny ještě řadí zdravotní prevenci, finanční rezervu, pojištění a společné plánování.

Lidé obvykle nesrovnávají své postavení a svou situaci s tím, jak žili a strádali jejich předkové či jak mnohem hůř žijí lidé na jiných místech naší Země. Máme spíš ve zvyku si stěžovat na současnou situaci, místo abychom se těšili, že žijeme v nejlepší době a na nejlepším místě světa. Neznáme tu tornáda, ani útoky dravých či jedovatých zvířat. Nemáme tu války ani vojenské převraty. A přece jsou veřejný prostor i mnohé soukromé debaty plné strachů z budoucnosti, řinčení zbraněmi a sbírek, jimiž se skládáme na zbraně, co mají zabíjet jiné lidi jinde.

Když už nemáme jiná objektivní nebezpečí, vymyslíme si sami nějaká nová. A tak se strašíme fiktivními a uměle vyvolanými strachy. Jednou přelidněním, jindy vymřením kvůli nedostatku dětí. Jednou ozónovou dírou, jindy spálením planety. A strašíme se tím tak dlouho, až se začnou bát i ti rozumní a s nimi jejich děti. A tak se množí počet dětí, které odmítají zakládat rodiny a přivádět na svět potomky kvůli umělé hrozbě přelidnění či jinému úplně pitomému a nereálnému strachu.

Když už jsme vyhubili smrtelné nemoci a přestali se bát Boha a Ďábla, vymysleli jsme sociální sítě. Dříve zlo zůstávalo mimo domovy, na tmavých nebezpečných ulicích nebo v parcích, kde vás mohl někdo přepadnout. Domov ale býval bezpečným prostorem. Dnes už není, protože v chytrých telefonech si domů nosíme zrádné a nebezpečné predátory. My, dospělí, je možná zvládneme ignorovat nebo se ubránit jejich svodům. 

Děti a mládež to ale nedokáže. A tak se zkracuje jejich doba spánku a není výjimkou, když si nezletilí píší ve skupinách ještě ve tři v noci. Digitální šikana dokáže procházet skrz zdi a velmi dobře cílí právě na ty nejslabší. Uvažovaný zákaz chytrých telefonů ve školách příliš nepomůže. To by se totiž rodiče museli přemoci, odložit své telefony a místo elektronické zábavy začít děti vychovávat.

A to jsme nezmínili umělou inteligenci, která mladým nahrazuje kamarády. Co na jednu stranu vypadá jako dobrý terapeutický pomocník, to ovšem narušuje sociální vazby a mladým bere zkušenosti a komunikační dovednosti, tak důležité pro zvládnutí světa, práce, rodiny a role ve společnosti.

Tam někde venku se pořád mluví o válce, o zbrojení, o nebezpečí. Vláda chce zvyšovat procento výdajů na zbrojení, uvažuje se o znovu zavedení základní vojenské služby, nakupují se zbraně a zbrojní firmy expandují, zatímco obchody s hračkami a s knihami kolabují. Jenomže v té změti úvah o dodávkách zbraní pro Ukrajině nějak zapadne, že bychom měli myslet i na bezpečnost našich obydlí a našich měst.

Tak třeba navzdory poklesu zločinnosti se lidé zejména ve městech bojí pustit na ulici svoje děti. Registrují rostoucí počet bezdomovců, v tramvajích a na nárožích slyší hloučky mluvit cizí řečí, ve zprávách čtou o organizovaných skupinách kriminálních živlů, které k nám dorazily ze zahraničí. Nikdo ale neví, kde nejblíž od jeho bydliště leží kryt, který by ho v případě akutní potřeby ukryl. A to se každou chvíli z rádia či z televize dovídáme nesmysly, že Putin chce mít své tanky u nás na náměstích. A pokud někomu hrozíme dodáním zbraně až do ložnice, může druhá strana stejnou zbraní poslat střelu do ložnic i nám.

Zjevně se my, lidé, něčeho ve svém životě bát potřebujeme. Když jsme z našich oblastí vytlačili jiné predátory, náhradní strachy si sami pouštíme domů a přivoláváme jiné hordy tím řinčením zbraní a vyvoláváním válek. Namísto zklidnění trváme na mediální gramotnosti a do škol zavádíme předměty plné kritického myšlení a odlišování pravdy od dezinformací. Jenomže rozdíl mezi pravdou a strašením velmi často ukáže jedině čas.

Cožpak se nekoukáte na americké filmy? Jsou poslední doménou bezpečnosti rodiny a plasticky ukazují, že je třeba nebát se a hlavně být pospolu. Protože skupina lidí se povětšinou dokáže informovat, uklidnit, nabudit a vzájemně inspirovat. A nakonec i společně ubránit útočníkům a predátorům. A o co vlastně jde v životě jiného než udržet to, co tu už máme, a přežít? Mimochodem vzpomínáte, co jsem výše psala o hierarchii potřeb poté, co ty základní jsou nasyceny a uspokojeny? Pak potřebujete lásku, úctu a uznání. A všechno to vám žádná umělá inteligence nedá. Tohle si totiž odjakživa poskytují lidé v rodině navzájem.

Tak odložte, milí čtenáři, chytré telefony a hezky se hezky čiňte. Pro rodinu a pro děti. A čiňte tak s láskou.