.
V roce 1989 jsme oslněni Západem propadli pocitům, že naše země nic pořádného nemá a všechno děláme špatně. Opili jsme se představou, že konečně stejně jako naši dědové Československem ohromili svět, my jdouce v jejich stopách staneme po boku EU jako vítaní a kvalitní partneři. Sny, jen sny. A realita: Jak se naložilo s dědictvím po otcích. Kam se podělo? Co jsme za třicet roků přidali k tomu, co nám předali? Rozdělili jsme stát, ale ani jedna část nezačala kvést! 

16.9. prohlásila advokátka Samková před zaplněným Václavákem, že nechce patřit k Západu. Přítomní i já souhlasili. Říše na Zemi vznikaly a zanikaly, ale EU se jako první rozhodla zničit sebe samu, a zvolila hned dvě cesty. Migrační a ekologickou politikou změnit život původních obyvatel, a vtáhnout je do války. Odpor proti tomu využít k likvidaci práv a svobod občanů. EU už není zárukou rozvoje, spolupráce a bezpečnosti. Popírá důvody svého vzniku. Pokouší se upevňovat bezohledně svůj vliv a moc pro svůj úřednický aparát. Stává se nebezpečím a překážkou.