V sobotu 28. února 2026 začal společný útok amerických a izraelských ozbrojených sil na Írán pod názvem „Lví řev“. Navzdory onomu historickému vítězství, které přetrvá generace! Z toho se Netanjahu vyvléknul slovy, že „lev zařval a celý svět to slyší“, neboť „zvuk izraelských letadel a běs výbuchů v Teheránu, je „řvem lva, který oznamuje konec tyranie“. Zpátky se moc nedržel ani Donald Trump, když ze svého floridského sídla a skrze svoji sociální síť oznámil začátek americko-izraelské vojenské operace proti Íránu. Na podporu leteckých útoků si vystačil s obvyklým označením Íránu jako „teroristické země toužící po nukleárních zbraních a podporující celosvětový terorismus“, současně však – a to je nové – vzkázal Íráncům, že „my uděláme svou práci, a vy si vezmete svoji zemi do vlastních rukou“. 

Ne, nemám v úmyslu obhajovat po desetiletí strašný teokratický íránský režim, několik poznámek, snad i otázek, se však v souvislosti s touto nejnovější válkou nabízí a ty zmínit chci. 

Ta první je zcela zjevná: bylo bombardování íránských jaderných zařízení před osmi měsíci tak úspěšné, jak nám Trump i Netanjahu tvrdili? Vzpomeňme si, že tehdy byli údajně zabiti, kromě špičkových vojenských velitelů, i vědecké veličiny íránského jaderného programu a na televizních obrazovkách nám byly předváděny detailní fotografie zcela zničených podzemních jaderných zařízení. Byla to pravda, nebo se tehdy Američané trefili už jen do prázdných a opuštěných prostor, kde možná před pár týdny skutečně jaderná výzkumná či vojenská pracoviště ještě byla? 

Nebyli jsme tehdy obětí politické blamáže, když po osmi měsících znovu slyšíme, že jedním z cílů dnešní válečné operace je „nepřipustit vlastnictví nukleárních zbraní Íránu“? A pokud ano, proč bychom dnes neměli být obětí něčeho podobného? Což jsme podobná slova zdůvodňující invazi do Iráku před lety už nezažili? 

Myslím, že hlavním cílem dnešní války s Íránem zřejmě bylo využít hrozby íránských jaderných zbraní ke změně tamního režimu. Pokud ano, pak je důvodné obávat se velké historické chyby Američanů i Izraelců. 

Sotva před pár hodinami Američané „ubrali páru“ a slovy ministra obrany Hegsetha i prezidenta Trumpa definovali své cíle už trochu jinak: eliminovat íránskou námořní sílu, dramaticky omezit schopnost Íránu vyrábět balistické střely a vymýtit íránské ambice vlastnit jaderné zbraně. O změně režimu už se moc nemluví. 


My bychom si měli položit vážnou otázku, co současná válka na Středním východě znamená pro Českou republiku a jak bychom v této situaci měli definovat naše zájmy: 

• Hlavním zájmem by mělo být nenechat se Netanjahuem vtáhnout do války, která není naše, ale jejíž důsledky zřejmě nejvíc vyhovují Izraeli – tedy pracovat na co největším oslabení států Středního a Blízkého východu, čímž by se z Izraele stal konečně dominantní hegemon celého regionu;

• Českým zájmem by mělo být urychlené ukončení tamní války, neboť naším vlastním rozhodnutím jsme zcela odříznuti od dodávek ruské ropy a plynu, a proto přímo závislí na stabilitě dodávek z jiných částí světa (tedy i Středního východu);

• A naším zájmem by snad měl být i stabilní Střední a Blízký východ. Pokud dojde k dalšímu stupňování nepřátelství v tomto regionu, snadno se vše přelije do východního Středomoří (což už se po krůčcích děje), rozkymácí už beztak neklidný arabský svět a vyvolá další a mohutnou migrační vlnu směřující do Evropy. 

Chceme-li vážně bránit české zájmy, a to by cílem naší zahraniční politiky být mělo, měli bychom vše říkat otevřeně do očí Američanům, Izraelcům i české nekriticky proizraelské politice i médiím.   

Izraelsko – americký „Lví řev“ a jeho důsledky skutečně v našem národním zájmu nejsou podobně, jako mohou být velmi zlé pro celý Západ.