Ve složce s očkovacími průkazy dětí a kopiemi rodných listů jsem objevila zažloutlý přeložený papír (formátu A5), který měl na přední straně tátovo jméno a dejvickou adresu. Kdysi byl opatřen svorkou, takže sloužil jako obálka skrývající na vnitřní straně sdělení. Vojenská správa Prahy 6 tímto způsobem v červnu 1968 oznamovala, že se Jan Procházka má dostavit v úředních hodinách s občanskou a vojenskou knížkou do dveří číslo 9 k povýšení. Lakoničnost sdělení působí až úchvatně. Tehdy se s tím armáda nemazala, prostě poslala předvolání. Ale i tak nadporučíka (v záloze) povýšení na kapitána potěšilo, vzpomínám si, že dokonce měl kapitánský dekret pár týdnů hrdě přilepený na vnitřních dveřích pracovny.  

Jedna z nejznámějších tátových knih „Přestřelka“ poprvé vyšla v roce 1964 v neuvěřitelném nákladu dvě stě tisíc kusů a okamžitě se stala kultovním románem z vojenského prostředí, takže vycházela opakovaně. Líbila se nejen vojákům (včetně záložáků), ale i knihovnicím, protože hlavní ženská hrdinka Arnoštka byla knihovnice. Po roce 1969, kdy veškeré tátovy knihy byly staženy z knihkupectví i všech knihoven a filmy, ke kterým psal scénáře, skončily v trezorech, právě „Přestřelka“ unikala svozům do vlhkých sklepení, protože mnohé knihovnice román ve výkazech odepsaly jako zničený nebo nevrácený a poskytly mu azyl ve vlastní domácí knihovničce. Ovšem i v době tzv. normalizace se „Přestřelka“ dala sehnat v některých antikvariátech. 

Román „Přestřelka“ končí návratem pohraničníků z akce proti narušitelům hranic tímto textem:
„… V osobním autě, které jelo před nimi, ležel na zadním sedadle nadporučík Zaorálek. Až ráno, na samotném konci akce, při nástupu a počítání vojáků u mokřaviska, když strkal pistoli do koženého pouzdra, mu vyšla rána. Prostřelil si prostřední prst na pravé noze. Než mu stáhli botu, měl ponožku plnou krve. „Vod toho neumřeš,“ řekl mu kapitán Sedlák. „Neboj se. Ty tak honem neumřeš.“ Ve veliké dálce za auty byl v té chvíli LES. Odtud vypadal už jenom jako slabá čára po obzoru. Nad vysokými topoly kroužilo několik čápů, měli ve strmých větvích proutěná hnízda. KRAJINA V HODINĚ ÚSVITU vypadala tak mylně, jako by svět byl stvořen pro mír a nikoliv pro věčnou válku.“