Ladislav Jakl: Energetická politika EU: Ledy se začínají hýbat. Budeme u toho?

KOMENTÁŘ

Evropská unie přitvrzuje své protiuhlíkové cíle. Německo omezilo výrobu energie z jádra a zvyšuje těžbu a spalování uhlí.

14. února 2014 - 07:00

Cíle EU zatěžují nejen kapsu daňového poplatníka dotováním tzv. obnovitelných zdrojů energie (OZE), ale i celý evropský průmysl stále vyššími cenami elektřiny. Německo přistupuje k citelnému omezení podpory OZE. Cíle EU ohledně snižování produkce kysličníku uhličitého nemají být napříště pro členské země závazné, zemím bude ponecháno i rozhodování o způsobu dosahování těchto cílů. V EU je cena energie pro průmysl více než dvojnásobná oproti USA. Český průmysl, kterému je ekologická politika starých zemí EU dávána za vzor, doplácí na OZE více než dvojnásobek oproti Belgii, pětinásobek oproti Francii a dokonce šedesátinásobek oproti avantgardnímu Německu.

Zdají se vám všechny tyto věty neslučitelné až protichůdné? Zdají se, jako kdyby nepocházely ze stejné doby a stejné planety? To máte dojem oprávněný. Jenže v dnešní EU a zejména v její energetické politice je zřejmě možné všechno. Současně se Brusel snaží ještě navýšit už tak nereálné cíle v boji proti údajnému oteplování a současně už nemůže zavírat oči před neudržitelností dosavadních praktik, zejména tváří v tvář stále razantnějším projevům nespokojenosti především reprezentantů průmyslu.

Ano, Evropská komise vyrukovala s cílem snížit produkci kysličníku uhličitého o 40 procent oproti roku 1990. Ekonomická realita je pro ni evidentně nezajímavá. Nemá smysl se zde vracet k tomu, že o teorii globálního oteplování se už raději nemluví moc nahlas, protože její zdiskreditovanost je již nezakrytelná. Apoštolové svatého boje s uhlíkem už ideové zdůvodnění nepotřebují. Podařilo se jim dávno nabalit na své záměry nejrůznější typy ekonomických a jiných zájmů, které onomu boji dodávají již vlastní, samostatnou a na okolní realitě nezávislou dynamiku.

Koncem března má návrh EK projednat Rada Evropské unie, tedy šéfové exekutiv jednotlivých zemí. Není jisté, jak toto jednání dopadne, protože kromě tradičního odpůrce boje s uhlíkem Polska, které je na energii z uhlí zcela závislé, se čeká i na postoj Německa, jehož politici již nemohou ignorovat zájmy německých průmyslníků. Ale ani pokud návrh Radou EU projde, nebude jeho osud jistý, protože Evropský parlament ho bude schvalovat až po jarních volbách, které podle mnoha průzkumů přinesou zásadní posílení euroskeptických sil, citlivých na bruselské sociální inženýrství. V každém případě je nutné, aby o těchto věcech probíhala veřejná diskuse a politici tak věděli, že ekonomika členských zemí EU není hračkou v jejich rukou.

Na národních úrovních, kam hlas voliče doléhá silněji, se již prosazují trendy opačné. Roli tam hrají nejen zájmy daňového poplatníka a individuálního spotřebitele energie. Nyní již jde o zájmy organizované a daleko motivovanější: o zájmy evropského průmyslu, pro který je energetická politika EU daleko zhoubnějším faktorem, než například asijská konkurence a pokles domácí poptávky dohromady.

A tak jsme svědky v čase paralelních, ale vektorově zcela protichůdných trendů. Evropská komise si kromě omezení produkce CO2 zvýšila také cíl ve věci podílu OZE na celkové produkci energie (za 15 let to má být celých 27 procent). Daleko opatrnější je ale již v metodách, jak toho chce dosáhnout. Podmínky jednotlivých zemí, především struktura jejich hospodářství co do energetické náročnosti, jsou tak různorodé, že je čím dál složitější vtěsnat je do jednotných parametrů. EK proto chápe cíle jako společné pro celou EU, nikoli pro každou zemi zvlášť. To je první krok k naprostému rozmělnění dosavadní tuhé politiky, přičemž jedním z dalších kroků bude nejspíš tiché vycouvání z hlasitě vytrubovaných cílů, jako jsme to ostatně zažili třeba u tzv. Lisabonské strategie.

EU své cíle vyhlašuje v době, kdy americký průmysl platí 65 USD za MWh, zatímco průmysl v zemích EU v průměru 150 USD. Nůžky se ale budou nejspíše rozevírat ještě více. Mezinárodní energetická agentura sice odhaduje, že se obě čísla během příštích 15 let zvýší zhruba proporčně stejně, ale zdá se, že tyto odhady ještě nestihly zareagovat na stagnaci, ne-li pokles ceny elektřiny USA v důsledku prudkého zvyšování těžby břidlicového plynu. Je jasné, že za těchto okolností o nějaké konkurenceschopnosti evropského průmyslu nemůže být řeč.

Nejlépe organizovaná průmyslová lobby je právě v Německu, a tak nepřekvapuje, že zrovna odtud vycházejí paradoxně nejen ty nejextremističtější protiuhlíkové ambice, ale také nejcílevědomější a nejnadějnější pokusy neudržitelnou energetickou politiku reformovat. Viditelný výsledek této snahy představuje chystaný návrh německé vlády zásadně omezit podporu OZE, který by měl platit již od začátku letošního srpna. Není náhodou, že takový návrh nepřichází od státních či nestátních ekologických organizací, ale od spolkového ministerstva hospodářství (ale zde jde možná i o formu pokání, protože spolkový ministr hospodářství Sigmar Gabriel byl sám ministrem pro životní prostředí v letech, kdy Německo přijímalo ty nejzvrhlejší protiuhlíkové iniciativy).

Tyto návrhy nijak nezpochybňují cíle protiuhlíkové strategie a bohužel ani nepřehodnocují zhoubnou doktrínu boje s globálním oteplováním, na to asi čas ještě nenazrál. Verbálně u nich tedy zůstávají, ale přicházejí s nástroji regulace nové výstavby zařízení produkujících OZE a s přechodem na mechanismus stálého poklesu finanční podpory OZE.

A jak je na tom český průmysl? Co se týče politické reprezentace, tak asi bídně. Podle všeho máme nyní vládu, která za svou prioritu nepovažuje starost o prosperitu našeho hospodářství ale starost o počet pochval od bruselské vrchnosti. Reálně však český průmysl sténá a volá o pomoc. Jestliže je na tom s cenou energie pro průmysl Evropská unie nejhůře na světě, pak český průmysl je na tom i v rámci této EU úplně tragicky (viz graf). Zelení extremisté jsou tomu jisté rádi, protože sní o hospodářství bez průmyslu, o hospodářství, jehož motorem by nejspíše byla produkce počítačových her nebo výstavba cyklostezek. Zbavit se ale jedné z našich mála komparativních výhod, a tou je právě rozvinutý průmyslový potenciál, by bylo ekonomickou sebevraždou. Ta již však probíhá v přímém přenose.

Dosud byl každý hlas, který požadoval uplatnění ohledů na specifickou strukturu české ekonomiky, umlčován jako zpátečnický a sloužící jen ke konzervaci údajně nehospodárných provozů. Nyní se ale poprvé zjevuje šance, jak se v těchto požadavcích opřít o nečekané trendy zrovna u těch, kteří se nám prezentují jako vzory: u sousedních Němců. Koneckonců v jednom segmentu se to podařilo již dávno: v pivovarnictví. Tam se pro přísná pravidla pro energetickou spotřebu podařilo vyjednat výjimku právě s odkazem na poněkud jinou technologii výroby českého piva. Podobný argument lze ale přece uplatit pro celý český průmysl. Zvedne ho někdo z našich představitelů?

Ladislav Jakl
Psáno pro Newsletter IVK



Anketa

Měla by se podle vás stát Ukrajina členem NATO?

Ano 18%
transparent.gif transparent.gif
Ne 65%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 17%
transparent.gif transparent.gif