Průmyslová produkce sice v únoru oproti lednu vzrostla (0,6 %), v posledních třech měsících však přidala pouze 0,7% a od dubna minulého roku se v podstatě nezměnila. Když uvážíme, že touto dobou loni stálo euro 1,4 dolaru a nyní je na dohled paritě, a že Německo je druhýnejvětší světový exportér, těžko to lze pokládat za úspěch.  

Podobný obrázek skýtají i data z průmyslových objednávek – v únoru klesly oproti lednu o skoro procento. To by vzhledem k volatilitě těchto datsamo osobě neznamenalo moc, nebýt faktu, že se jak celkové objednávky,taki objednávky ze zemí mimo Eurozónu od listopadu, kdy propad eura výrazně zrychlil, vůbecnezměnily.Dodáme-li, že v posledních měsících byly německé průmyslové objednávky taženy jenobjednávkami spotřebitelského zboží az domácí ekonomiky, je zřejmé, že Německu pomáhá spíše ropa a než slabé euro…

Nebo ne? Jinou hypotézunabízí srovnání s USA. Zatímco na druhé straně Atlantiku i navzdory solidnímu vývoji domácí poptávky zpracovatelský průmysl, který je nejcitlivější na vývoj kurzu, dynamiku od dubna minulého roku ztrácí, v Eurozóně je to naopak. Slabé euro tak sice nevede k viditelnému růstu zahraniční poptávky po evropském průmyslovém zboží, která by se dala očekávat, ale možná způsobuje, že se tato poptávka nezhoršuje. A to by jinak zřejmě nastalo, kdyžrůst na rozvíjejících se trzích sklouzává na tempa neviděná od krize v letech 2008-9 a kdy z bloku BRIC, který měl táhnout globální růst, zůstala nedotčená v podstatě jen Indie. Německý export v posledních letech táhly právě rozvíjející se trhy,ty však dnes zpomalují tu kvůli cenám komodit či vojnovým avantýrám (Rusko, Latinská Amerika), jinde kvůli efektům silného dolaru a pomalu se blížícího utažení americké měnové politiky na dostupnost financování.

Znovu – podobně jako v případě oslabení české koruny v roce 2009 či koncem roku 2013 -  se tak potvrzuje stará pravda, že kde není poptávka, oslabení kurzu příliš nepomůže.