Je to čtyřicet pět let. Nasedli jsme s rodiči do svého wartburga a vyrazili. Ani nevím, proč jsme to tehdy vzali kolem přístavu. Asi jsme byli zvědaví, jak to bude vypadat.
Šuškalo se o tom po domácnostech i špeluňkách už několik dnů. Bude stávka. Ale veliká. Celé Gdaňské loděnice i celý nákladní přístav. Desetitisíce zaměstnanců. Pracoval tam i můj bratranec, tak byl rovnou u zdroje, v nějakém stávkovém výboru.
Polsko bylo v rozkladu. Zásobování nefungovalo, některé komodity byly na lístkové příděly. Drahota. Strana to řešila jako vše: hloupě, byrokraticky, direktivně. A brblání postihovala. Jenže brlblání se stávalo neuhasitelným. Navíc ho přiživovaly i svíce z kostelů a katedrál, protože naprostá většina polské katolické církve stála za normálními lidmi, ne za papaláši. (Jaký rozdíl s českou situací kolem Pacem in Terris.)
Politické a sociální požadavky šly ruku v ruce, to bylo také zásadně jiné než u nás. Těsně před Gdaňskými událostmi vyrabovali na jiném konci Polska – v Katovicích – vlak s masem. Směřoval do Moskvy, na Olympijské hry. Tak rozmazlení sportovci maso dostanou – a my ne?! Iniciátoři rabování šli hned do basy, ale okamžitě se rozhořel oheň solidarity. Něco jako „pusťte bratry domů“. Nejsilněji se tahle solidarita začala šířit právě v Gdańsku. Tam se k tomu vzápětí rozhořel boj kolem šikanování odborářských aktivistů a jejich přeřazování na méně výdělečné posty. A další konflikty se přidávaly den za dnem. Chtělo to něco velkého. Demonstraci? Ne, pořádnou stávku! Ale povede se? Všude samí nasazení fízlové, hodně lidí se bálo. Ale věci se daly do pohybu.
A datem zahájení veliké stávky byl právě 15. srpen. Ještě bychom počkali a sledovali situaci, mně ale měla večer přijet do Chebu na návštěvu banda asi patnácti kamarádů a kamarádek z pražské hospody, přece tam nebudou spát někde v parku. A tak se jelo.
Přístavem jen krokem. Ohromné přístavní jeřáby neměly ramena ve vodorovné poloze jako obvykle, ale trčely k nebi. Jako na pozdrav. Nikdy jsem nic takového neviděl. Tak ono to začalo, řekl jsem si.
Do Chebu jsem to stihl taktak, banda čekala před domem a věřila, že dorazím. Další dny jsem ji provázel po chebských pamětihodnostech, no spíš po putykách, ale snažil jsem se i pídit po tom, jak se to vyvíjí v Gdańsku. Oni je nepozavírali! Bylo jich moc! O dva týdny později z původního stávkového výboru vnikl nezávislý odborový svaz Solidarita a během dalších několika týdnů měl osm a půl milionu členů.
Když v prosinci 1981 vjeli do polských ulic tanky, aby vše udusily, obrečel jsem to. Ale ono už to udusit nešlo, jen trochu přibrzdit. O osm let později už bylo Polsko svobodné. A my taky. Když jsem 17. listopadu 1989 přišel večer z demonstrace domů, vzpomněl jsem si na Gdaňsk a řekl jsem manželce: “tak teď to začalo končit.“
Spolu s manželkou Danou jsme pak vyrazili do Gdańska na desáté výročí vypuknutí památné stávky. Patnáctého srpna 1990. Solidarita už vládla, snažila se ztroskotanou polskou loď nějak zprovoznit, ale blízko pomníků postřílených demonstrantů z loděnic v roce 1970 stály teď hrstky demonstrantů nových. Měli na cedulích hesla o vyšších platech a proti drahotě. Tehdy jsem se pohoršoval: to si tak málo ceníte nabyté svobody? Teď se holt pár let bude napravovat ta spoušť, a pak bude líp i vašim peněženkám.
Dnes už bych se tak nepohoršoval. Kecy o svobodě nikoho nenakrmíte. Svoboda a prosperita musejí kráčet společně. A když nastanou problémy sociální, řešení je jedině ve změně politiky, třeba i hodně zásadní změně.
To tehdy v roce 1980 v Gdańsku věděli dobře. Že požadovat lepší platy a pracovní podmínky nestračí. Je třeba zatřást tím stromem, aby nahnilé ovoce popadalo.
Ladislav Jakl