Hus však neviděl největší problém ve sporu papežů, ale v tom, že církev čím dál víc zapomínala na své poslání, a pro mnohé kněze všech stupňů se stávala důležitější honba za majetkem a mocí. „Káží vodu a sami pijí víno.“ Cestu k tomu nastoupili v okamžiku, kdy se stali z pronásledovaných součástí moci. Doba, kdy si papežové osobovali právo být první po Bohu i ve světských záležitostech sice minula, ale křesťanská víra byla pro Evropu stále zásadním sjednocujícím duchovním prvkem. Běda tomu, kdo by se pokusil to narušit. Proto byl i každý útok vedený na rozmařilé a nehodné duchovní brán jako útok na církev a odmítání Boha. Boha, jehož kněží v čele s papežem a král, byli dvě strany jedné mince. Dnes to neplatí, ale zůstalo, že útok na darebáka, možná zločince, ve službách moci je považován za útok a ohrožení vládnoucí moci.