Obávám se, že barvotiskový výklad tehdejších událostí už nezměníme, Havlův kult – umně a plánovitě šířený – také ne. Z těchto oslav úplně vymizelo připomínání toho, co to tehdy pro naši společnost znamenalo a jaká hluboká změna to byla. Dnešní večerní publikum je také v mých očích relativně mladé, a proto si nejsem jist, zda a jak to všechno chápe. Dovolte mi proto říci pár slov.
Komunismus byl hrozný, ale jeho dnešní karikatura je velmi zjednodušující. Jeden z členů mé ochranky, když jsme se nedávno bavili o lyžování, poslouchal, co jsem říkal a pak řekl: „Vy jste tedy před Alpami dával přednost lyžování tady v Čechách“. Absurdita tohoto výroku je pro mne vše vysvětlující. Celé generace jsou obětí Pelíšků a dalších podobných výtvorů našich umělců.
To co se stalo v listopadu 1989, nespadlo z nebe. Tušili jsme, že se v tomto roce něco stane. S Dušanem Třískou stále říkáme, že jsme si v roce 1989 neodvážili vzít ani den dovolené. Chtěli jsme být u toho. Byl jsem v té době už něco přes rok v Prognostickém ústavu ČSAV (po skoro dvaceti nedobrovolných letech „na praxi“ v SBČS) a musím říci, že jsem v roce 1989 udělal asi stejný počet interview pro západní média jako v prvním roce po vstupu do politiky. V září, dva měsíce před naším listopadem, jsem byl ve Varšavě a setkal se s řadou o předcházejícím víkendu jmenovaných ministrů nové polské vlády. Zdálo se mi to úplně normální. Oni ale měli Lecha Walesu, my nic takového neměli. Ten nebyl žádný intelektuál, naštěstí.
Bez váhání říkám, že jsme změnu čekali, ale ne tak radikální. Čekali jsme nějaký mezistupeň, ne čistý kapitalismus, ne takové uvolnění politického systému. Takovou radikální změnu si téměř nikdo nekladl za cíl. Snem některých to určitě bylo, ale nikoli za realisticky považovatelný projekt.
Chartisté u nás tehdy stále žili rokem 1968 a i soudobé vzývání srpna 1968 jen dokazuje, že jim o hlubokou systémovou změnu nešlo.
My ekonomové jsme to měli snazší. My Marxe nebrali vážně už dávno. V roce 1968 bylo výročí 100 let Marxova Kapitálu a připomínali to i na výroční konferenci American Economic Association. Referát o tom měla klíčová osoba tehdejší západní ekonomie, P. A. Samuelson, a on tehdy řekl pro nás revoluční větu, že z hlediska ekonomie byl Marx postricardiáncem menšího významu.Já to od té chvíle při každé možné příležitosti – 20 let – citoval. My ekonomové jsme také měli výhodu existence (nemluvím o dostupnosti) standardních západních učebnic, filosofové, právníci, literáti a novináři žádné takové učebnice neměli. (A nemají dosud.) To byla jedna z určujících charakteristik tehdejší intelektuální debaty.
O vlastním 17. listopadu mluvit nebudu. Já byl v ten týden po dvaceti letech zavřených hranic v Rakousku. Asi ne náhodou. V neděli 12. listopadu jsem ve Vídni v poledne mluvil na ORF na jejich nedělním „Moravcovi“ a – i když jsem nebyl úplně radikální – předseda vlády Adamec večer volal řediteli Prognostického ústavu Komárkovi, co si to tam ten Klaus dovoluje. Ve čtvrtek 16. listopadu jsem mluvil na Univerzitě v Linci, a když mi tamní páni profesoři řekli, že už je pro ně Hayek v Rakousku mrtvý, řekl jsem před několika sty posluchačů: „my ho v Praze brzy oživíme“. Bylo to 24 hodin před událostmi na Národní třídě. To říkám jako náznak našich očekávání.
Vrátil jsem se do Prahy 17. listopadu v půl desáté večer rychlíkem z Lince a před domem na Proseku jsem se setkal se synem Václavem a ten – bledý a zelený po tom, co prožil na Národní třídě – mi řekl památnou větu: „teď jsme my děti udělali, co jsme mohli, teď jste na řadě vy, tatínkové“.
Od prvních dnů jsem byl v nejasně definovaném vedení Občanského fóra a hned od počátku jsem ten chaos a amatérství nemohl vydýchat. Byl to automatický pokus o pokračování ve stylu podzemního chartistického hnutí. Jediný já měl tužku a papír. Budete se asi někteří divit, ale trochu to jako problém cítili také pánové Jičínský a Pithart, dvojice, která nebyla plně havlistická. Trochu z osobních důvodů. Pithart si myslel, že jedničkou má být on, ne Havel.
Stále se u nás spekuluje o hrozbě možného násilného potlačení masového vzepětí lidového odporu. Neobával jsem se toho. Nový srpen 1968 jsem opravdu neočekával. Doba byla úplně jiná. Myslím, že nic nehrozilo ani z domova. V listopadových dnech jsem byl Občanským fórem vyslán spolu s Michalem Kocábem na velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře. Když jsme přišli, generálové stáli uctivě v pozoru. A s úlevou zjistili, že s nimi mluvíme přátelsky. Ubezpečili nás, že z jejich strany nic nehrozí.
Výsledkem bylo, že jsme úplně jasně neviděli, jaká nebezpečná semínka jsou v něm už docela hluboko zasazena a začínají klíčit.
Už tehdy jsem zřetelně viděl zrod zelené ideologie jako budoucí hrozby, neviděl jsem však progresivismus (a radikální odmítání historie). Neviděl jsem multikulturalismus, ale ani globalismus (a evropeismus). Neviděl jsem genderismus, ani NGOismus. To všechno bylo překryto odporem ke komunismu. Na dnešek moje generace připravena nebyla. A nevím, jestli na něj jsou připraveny generace následující. Mám strach, že nikoli.
![[title] [title]](https://www.prvnizpravy.cz/img/_antialias_31b6ca78-77f4-11e4-b9dc-003048df98d0_e5c9559a46b2f15200455ff67c13c978.png)
![[title] [title]](https://www.prvnizpravy.cz/img/_antialias_4a7d7166-736f-11ee-a1c9-003048df98d0_46dce377202b6c307a49b307b4b740ea.jpg)







