Přesto velká část společnosti je vnitřně přesvědčena o tom, jak byl bývalý socialistický režim neúspěšný a jak trh, co vyřeší vše, uspokojuje lépe potřeby lidí v současnosti. Uspokojení potřeby bydlení je jedna ze základních existenčních potřeb. Byt pro rodinu plní několik významných funkcí, které souvisí s reprodukcí jedince i lidského druhu. Poskytuje odpočinek a obnovuje fyzické i duševní síly pro studium a produktivní činnost. Upevňuje rodinné vztahy a tím zajišťuje i kontinuitu kulturního vývoje společnosti. 

Aby bylo možné se v bytě zabydlet, někdo ho musí postavit. Porovnejme jednotlivá období: „neúspěšného socialismu“ a „veleúspěšného kapitalismu“ – pardon, tržní ekonomiky, která vystřídala „zločinné plánování“. Dejme proto prostor číslům, ať promluví o tom, komu se dařilo ve výstavbě bytů lépe.
 

V posledním roce socialismu, v roce 1989, bylo dokončeno 58 583 bytů v bytových a rodinných domech. V celém Československu bylo toho roku odevzdáno 92 482 bytů. Česká republika se na tuto hodnotu už nikdy nedostala, přestože se mladí lidé stále potýkají s nedostatečným uspokojováním potřeby bydlení.

Zajímavé je i porovnání ročních průměrů odevzdaných bytů v desetiletých obdobích. Než přistoupíme k porovnání průměrů za desetiletá období, je dobré si uvědomit, že počátky výstavby v padesátých letech byly realizovány s jinou stavební mechanizací a jinými materiály než po roce 2000. Stavební mechanizace tehdy nebyla rozvinuta. Malta se míchala motykou v kalfasu (maltovníku) a vynášela se do patra ručně pomocí kladkostroje. Část materiálu se vynášela po schodech. Dnes uvidíme na stavbě skupiny domů i pět jeřábů. O nepřeberném množství moderních stavebních materiálů se tehdejším stavitelům, architektům a projektantům ani nesnilo. Přesto bylo v roce 1959 postaveno 42 582 bytů, což je zhruba stejně jako v nejúspěšnějším roce nového režimu, v roce 2007, kdy jich bylo postaveno 41 649.
   

       
Z porovnání je zřejmé, že co se týče výstavby bytů, tržní ekonomika zdaleka nedosahovala výkonnosti plánovité ekonomiky. Společenského řádu zaměřeného na uspokojování potřeb lidí oproti řádu zaměřeného na zisk.

Miliony lidí opustily nevhodné a někdy i zdraví škodlivé byty a nastěhovaly se do moderních domů. Nové byty měly tekoucí teplou a studenou vodu a kanalizaci; byly vybaveny kuchyní s elektrickým nebo plynovým sporákem. Bytovou výstavbu doplňovala výstavba robustní energetické soustavy. To umožnilo domácnostem masově využívat elektrospotřebiče, které osvobodily ženy i muže od řady namáhavých domácích prací. Uhlí nahrazoval plyn. Lokální topení v bytech bylo nahrazováno dálkovým topením. Plynofikace obcí a měst zlepšila ovzduší, zejména v zimních měsících. Kultura bydlení a životní úroveň rostly.

Na gigantický úkol, kdy bylo za 42 let socialismu v českých a moravských krajích postaveno a předáno 2 227 005 bytů, se zapomnělo. Postsocialistická tržní ekonomika jich za 36 let postavila pouhých 1 076 587. V celém Československu bylo za období socialismu předáno k užívání 3 702 608 bytů. Tolik čísla pro porovnání výkonnosti režimů při uspokojování potřeb bydlení.

Uvedené výsledky vytvářely podmínky pro udržení porodnosti, a tím i kontinuitu dostatečného množství lidí pro aktivní ekonomický život. Zároveň umožnily vytvářet zdroje, které zajišťují důstojný život lidem po skončení jejich aktivní ekonomické činnosti. Z výsledků ekonomicky aktivní generace je tak zajišťována příprava generací, které se na tuto činnost připravují, i zabezpečení generace, která je již za jejím horizontem. To je smysl a význam udržování porodnosti v zemi.

Oponent výše uvedených grafů, které ukazují pokles výstavby bytů po roce 1990, může namítat, že se od tohoto data naopak zlepšila kvalita bydlení. Tvrdit může, že se přestaly stavět malé byty a začaly se stavět byty větší. Podívejme se tedy na to, jak se vyvíjel počet místností v bytech a jejich velikost. Musíme však vzít v úvahu změnu v metodice, konkrétně započítávání kuchyní mezi místnosti.

Zatímco do roku 1990 se stavěly byty typu 1+1, 2+1, 3+1 atd., po roce 1990 se začaly stavět byty typu 1+KK, 2+KK, 3+KK atd. Kuchyně přestala být samostatnou místností a stala se součástí obytného prostoru. Tím dochází ke snížení počtu místností v bytě o jednu, aniž by prostor pro kuchyňskou linku chyběl.

Moderní byty se již po roce 1960 stavěly s přívodem teplé a studené vody, s kanalizací, ústředním vytápěním a plynem. V suterénech domů byly zřízeny společné prádelny. Když si domácnosti začaly pořizovat automatické pračky, byly byty projektovány i s přípojnými místy pro jejich napojení. Kuchyně byly standardně vybaveny vestavěným nábytkem a elektrickými nebo plynovými sporáky.
 

 
Po roce 1990 vzrostl zájem lidí bydlet ve svém. Ten, kdo dosáhl na hypotéku, se rozhodl investovat do vlastního bydlení. Volil proto větší užitnou plochu, i když počet místností klesal. Rostoucí diferenciace společnosti na více a méně majetné, na občany s nižším a vyšším příjmem, se promítla do parametrů pořizovaných bytů. Současně se objevila móda nevyčleňovat kuchyň do zvláštní místnosti, ale naopak ji propojit s obývacím pokojem. Tak vznikaly byty 1+KK, 2+KK, 3+KK atd.

Nízkopříjmové skupiny se spokojily s nájmem, zatímco občané, kteří splnili parametry banky pro poskytnutí hypotečního úvěru, se orientovali na koupi bytu nebo postavení vlastního domu. Vyšší užitná plocha pro bydlení je trvalým zájmem jak nízkopříjmových, tak vysoce příjmových obyvatel České republiky. Velikost plochy bytů se tak přiblížila velikosti bytů stavěných v letech 1948 až 1951. Tyto roky jsou ovlivněny plánovanou setrvačností výstavby bytů z doby před únorem 1948.

Pokud vezmeme v úvahu vývoj plochy bytu do roku 1989, plánovači národního hospodářství brali v úvahu potřebu uspokojit co největší počet obyvatel a také růst počtu narozených dětí v rodinách. K růstu velikosti bytů proto docházelo velice pozvolna. Výstavba bytů byla limitována výrobními kapacitami, například dostatkem cementu pro výrobu panelů jakožto důležitého prvku panelových bytů. Kromě bytů spotřebovalo obrovské množství cementu i budování dálnice D1, výstavba úkrytů pro letadla, podzemních krytů na letištích nebo palebných postavení protiletadlových raket.

 

 
Samozřejmě že nebylo vše ideální. Stavebnictví bylo státem řízeno především k výstavbě nových bytů, zatímco na opravy stávajícího bytového fondu bylo vyčleněno méně prostředků a stavebních kapacit, než bylo ve skutečnosti potřeba. Kvalita materiálů i práce při tehdejší rychlosti výstavby často nebyla nejvyšší. Spěchalo se. Přesto mnohé panelové domy překonaly hranici padesáti let a po rekonstrukci slouží dodnes. Zpožďovala se také výstavba občanské vybavenosti – škol, školek, jeslí, kulturních středisek a chodníků.

Existovala však i experimentální sídliště, například sídliště Lesná v Brně, kde byl naplánovaný postup obrácený. Nejdříve měly být postaveny komunikace a veškerá občanská vybavenost, a teprve poté byly dokončovány byty pro nové obyvatele. Úplně se to nepovedlo. Chodníky byly dokončeny až po roce, co se lidé nastěhovali do bytů. Lidé chtěli bydlet ihned. Tlak na předání bytů nedokončeného sídliště byl velmi silný. V dalším období výstavby bytů přetrvával stav, kdy se stavební podniky snažily předávat byty s dokončenými komunikacemi.  

V roce 1990 tak společnost vstupovala do dalšího období s poměrně vyřešenou bytovou otázkou. Neviditelná ruka trhu třicet šest let pracoval docela viditelně. Investice do nemovitostí se ukázaly jako velice výhodné. Pro někoho. Rostla jak hodnota nemovitostí, tak i výše nájmů v případě jejich pronájmu. Pro investory je to podnikatelský ráj. Půjčí si, pronajmou a nájemník jim splácí hypotéku. Po deseti letech má byt dvounásobní hodnotu. Dnes se však pro jiné lidi byty staly nedostupné. Například byt v Praze 1+KK o výměře 11,07 m2 stojí 2 800 710 Kč. Byt 1+kk 24,40 m² je za 5 502 200 Kč. No, nekupte to za ty peníze. Pak splácejte 20 až 30 let a v tomto bytě vychovejte 2 až 3 děti. Pokud si pronajmete byt 2+KK, o výměře 65 m2 zaplatíte nájem 45 000,- Kč. Přitom byt 2 +KK není zrovna vhodný pro čtyřčlennou rodinu. Bytová politika je nastavena tak, že přímo mladým lidem říká, nemějte děti. Je to luxus, který si nemůžete dovolit. A pak si v hlavním mediálním proudu přečtete o nezadatelných a přirozených lidských právech, demokracii a svobodě. Nemít děti je poznaná nutnost a svobodné rozhodnutí generace „Z“. Co čeká generaci Alfa narozené po roce 2010 nedokážu ani odhadnout. Snad se uspokojí s imaginárním digitálním dítětem.