Jenže nic není vzdálenější pravdě. Už před více než dvěma sty lety to přesně vystihl Immanuel Kant, když napsal: „Z tak křivého dřeva, jako je člověk, nelze nikdy zhotovit něco úplně rovného.“
To není pesimismus. To je realismus. Kant nevěřil v dokonalého člověka — věděl, že člověk je ze své podstaty nedokonalý, plný vnitřních rozporů, slabostí, chyb i omezení. Právě tahle „křivost“ dává lidství jeho hloubku a skutečnou hodnotu.
Dnes ale žijeme v době, která se rozhodla na tento základní fakt zapomenout. Vidíme to všude — v marketingu ideálního života, v algoritmickém řízení chování lidí, v transhumanistických vizích nebo v politice, která místo porozumění lidské přirozenosti nabízí represi, moralizování nebo ideologii čistoty.
Jenže svět ani člověk nejsou rovné desky. A kdo to nechápe, bude opakovat stejné chyby jako utopisté před námi. Snaha narovnat lidstvo končí vždy stejně — frustrací, vzpourou, destrukcí.
Budoucnost nepatří těm, kdo sní o ideální společnosti bez problémů. Patří těm, kdo dokážou žít v realitě, chápat její složitost, nepředvídatelnost a křehkost. Těm, kdo vědí, že přežít znamená nevymazat chyby, ale naučit se s nimi pracovat.
A možná bychom měli znovu slyšet Kantova slova z Kritiky praktického rozumu: „Dvě věci naplňují mysl stále novým a vzrůstajícím obdivem a úctou — hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“
Protože ten, kdo dnes zapomene na lidské limity — zapomene i na vlastní přežití.