Současný průběh války mezi Izraelem a Íránem působí dojem, že Peršané vytáhli kratší slámku, ale to je okamžitý stav, který nepočítá s vleklým průběhem tohoto podivného střetu dvou států, které jsou od sebe vzdálené půldruhého tisíce kilometrů. Několik desítek izraelských stíhaček F35 a stovky dalších z jeho flotily mají nad íránským územím naprostou vzdušnou převahu, ale napřed musí překonat tuto vzdálenost – a bez doprovodu tankovacích letadel by to nedokázaly. Pro íránské balistické rakety je taková trasa samozřejmost, a v silech jich jsou tisíce.  „Kdo vsadil správně?“, ptá se Adam Tooze v blogu na Substack.

Jeho texty má smysl číst, protože jde o anglického spisovatele a historika, který je profesorem na Kolumbijské univerzitě, ředitelem Evropského institutu a přispěvatelem Carnegie Europe. Předtím učil dějiny dvacátého století na University of Cambridge. Svět dospěl k tolika krizím najednou, že stav naší planety lze shrnout výrazem „polykrize“ (polycrisis), vysvětluje na konferencích.

Teď si ale přečtěme jeho úvahu, že nový typ válek přichází z vesmíru. Dokládá to tím, čemu říká Geo-militaristický radikalismus Íránu proti Izraeli v roce 2025:

https://adamtooze.substack.com/p/chartbook-392-incoming-from-out-of

Střet mezi Izraelem a Íránem se rýsuje už dlouhou dobu a Západ investuje tolik do normalizace bombardování Íránu, po bombardování v Gaze, pak v Libanonu, Sýrii a znovu v Gaze, že naše smysly jsou už otupeny násilím. Proto je nezbytné hodně soustředěné úsilí, abychom pochopili, jak mimořádná tato válka je.

Nemám tím na mysli samotnou politiku, která je u zdroje íránsko-izraelského konfliktu: obrovské mezinárodní úsilí o zatracení myšlenky na vznik íránské jaderné zbraně. Nejde mi ani o spojování naprosto bezohledné strategie Izraele, která spočívá v preventivních úderech a regionální dominanci provázené nevinným tvrzením o právu na sebeobranu. Mám na mysli podivnost a novost této války jako takové.

Z geostrategického hlediska se může tato válka považovat za jednu z nejradikálnějších, jaké kdy byly vedeny, přestože ztráty na životech a škody jsou zatím omezené,

Začněme vzdáleností mezi bojujícími stranami. Tel Aviv je od Teheránu vzdálen 1585 km. To je o něco méně než vzdálenost mezi Berlínem a Moskvou (1614 km). Na rozdíl od nacistického Německa a Sovětského svazu v roce 1941 však Izrael a Írán nemají společnou hranici. Neexistuje žádná „frontová linie“. Země ležící mezi nimi – Sýrie a Irák – nejsou do konfliktu přímo zapojeny. Z hlediska evropské geografie je to, jako by si Nizozemsko a Španělsko nebo Nizozemsko a Itálie vyměňovaly rány nad hlavami Francouzů.

Aby mohly izraelské malé, ale technologicky vyspělé letecké síly zasáhnout cíle v Íránu, musí při každém letu urazit tisíce kilometrů přes cizí vzdušný prostor a řídce osídlené území.

Izraelské stíhací bombardéry F15, F16 a F35 mohou operovat na tak dlouhé vzdálenosti díky doplňování paliva a rutinnímu porušování cizího vzdušného prostoru.

To by nebylo možné, kdyby Írán mohl izraelským leteckým silám účinně čelit. Na Ukrajině jsou letecké operace obou stran mnohem omezenější. Zde se projevuje obrovský rozdíl v ekonomickém rozvoji, který se mezi Íránem a Izraelem za posledních patnáct let sankcí vytvořil.

Moderní vojenská letadla jsou nesmírně drahá. Pořizovací cena jednoho modernizovaného izraelského stíhacího letounu F35 je 110 milionů dolarů, a to nezahrnuje náklady na servis a údržbu. Izrael má ve své operační flotile přes 40 letadel F35. Pro srovnání, íránské letectvo se skládá z letadel, která jsou stará desítky let. Moudře se do konfliktu nezapojila

Zbraně, které Izrael nasazuje, nejsou samy o sobě nijak zvlášť sofistikované. Jedná se převážně o gravitační bomby. Starší zbraně jsou dodatečně vybaveny přesnými naváděcími systémy. Ale i přes svou primitivnost mají tyto bomby ve spojení s převahou ve vzduchu devastující účinek. Izrael tak může zničit prakticky cokoli, co se mu zlíbí, s výjimkou hodně hlubokých bunkrů ukrytých v íránských horách.

Což o to, Izrael má k dispozici velké množství bunker buster bomb a nebojí se je použít. K zabití Hassana Nasralláha v Bejrútu 27. září 2024 použil nejméně osmdesát těžkých amerických bomb, což byla tak přehnaná síla, že to vyvolalo údiv i v Pentagonu. Problémem je, že teď potřebuje nejtěžší americkou bombu, 14tunovou GBU-57, a tu může nést pouze těžký bombardér typu B2, který stojí 2 miliardy dolarů za kus. To si ani Izrael nemůže dovolit.

Íránský režim předvídal svou nevýhodu v jakémkoli střetu s Izraelem, proto přišel s inovací. Zatímco se hodně píše o íránském jaderném programu nebo o íránských dronech, relativně stranou pozornosti zůstal program, který Íránu ve skutečnosti umožňuje zasáhnout Izrael – balistické rakety.

Izrael vysílá své letouny na tisíc mil, aby svrhly bomby, a Írán odpaluje své rakety na tisíc mil opačným směrem.

Íránské rakety nejsou zrovna levné. Velká salva balistických raket může stát až 200 milionů dolarů, ale to je nic v porovnání s desítkami miliard dolarů, které představuje 200 izraelských úderných letadel.

 

Tento podivně asymetrický způsob vedení války na dlouhé vzdálenosti, kdy drahé letecké síly čelí levnějším jednosměrným řízeným střelám a balistickým raketám, se v moderní historii poprvé objevil před více než osmdesáti lety, v roce 1944 nad západní Evropou, kdy nacistické Německo čelilo drtivé převaze britských a amerických leteckých sil raketami V1 a V2. Rakety V1 a V2 jsou předchůdci dnešních dronů a balistických raket.

Sovětský program balistických raket v 50. a 60. letech, stejně jako jeho americký protějšek, čerpal z velké části z odborných znalostí nacistického Německa. Sovětská série taktických balistických raket, označovaných NATO jako Scud, tvořila převážnou většinu balistických raket vypálených ve druhé polovině 20. století. Byly nasazeny zejména oběma stranami v irácko-íránské válce v 80. letech a Saddámem během první irácké války.

Sovětská série Scud stála také u zrodu íránského programu balistických raket. Od roku 2000 však íránský i ruský program balistických raket přešel na novou generaci raket na tuhé palivo s mnohem vyšší přesností.

Od roku 2022 Rusko vypálilo na Ukrajinu přes 600 raket Iskander s dosahem až 400–500 km. Avšak íránské útoky na Izrael jsou radikálně nové díky svým geostrategickým ambicím. Nikdy předtím nebyly balistické rakety vypáleny v bojových podmínkách na tak velkou vzdálenost.

Mimořádný přitom není jen dolet raket, ale také výška, které dosahují. V apogeu svého letu íránské rakety letí rychlostí nad Mach 5 a pravidelně překračují hranici mezi zemskou atmosférou a vesmírem. Některé íránské rakety údajně dosáhly maximální výšky 400 km, než se vrátily k finálnímu útoku na své cíle.

Protiopatření proti íránským raketám, které vyvinul Dr. Rubin a jeho kolegové na izraelské straně, nejsou o nic méně mimořádná. Izrael vybudoval s pomocí USA systémy protiraketové obrany, zejména Arrow 3, které zachycují íránské rakety ve vrcholu jejich apogea, ve vesmíru.

Série balistických protiraketových systémů Arrow je společným projektem USA a Izraele, který sahá až do 80. let, do časů Reaganova snu o Star Wars/SDI a rostoucí izraelské obavy z šíření balistických raket typu Scud v regionu Středního východu a Severní Afriky.

Arrow 1 nebyl nikdy nasazen, ale posloužil jako základ pro Arrow 2, na kterém se na počátku 90. let začalo pracovat společně s Israel Aerospace Industries (IAI), Boeingem (americkým subdodavatelem), Elta a Elbit Systems.

USA poskytly většinu finančních prostředků na projekt Arrow 2, a to ve výši 2 miliardy dolarů. Rakety Arrow 2 jsou určeny k ničení těžkých balistických raket, na které nestačí ani Železná kopule, ani Davidův prak, a to v prostřední fázi jejich konečného klesání ve vyšších vrstvách atmosféry až do výšky 100 km.

 

První baterie Arrow 2 byla uvedena do provozu v roce 2000. Svůj první sestřel íránské balistické rakety zaznamenala téměř o čtvrt století později, 31. října 2023.

Arrow 3 je ještě sofistikovanější než Arrow 2 a je navržen tak, aby sestřeloval balistické rakety ve vrcholu jejich dráhy ve vesmíru. Arrow-3 byl uveden do provozu v lednu 2017. Svého prvního operačního sestřelení skutečné rakety dosáhl 9. listopadu 2023, kdy sestřelil balistickou raketu odpálenou Houthii ve vesmíru, což bylo první sestřelení rakety mimo atmosféru v době války. Toto je skutečná Hvězdná válka.

Když fungují, systémy zachycování raket poskytují obyvatelstvu „pod kopulí“ téměř ohromující pocit bezpečí. Tak popsal fungování svých systémů současný ředitel Izraelské organizace pro protiraketovou obranu Moshe Patel v reakci na intenzivní bombardování v noci z 13. na 14. dubna 2024.

Každopádně, v noci z 13. na 14. dubna 2024 jsme poprvé zažili masivní útok z Íránu; na Izrael směřovalo 120 balistických raket s hlavicemi o hmotnosti půl tuny nebo jedné tuny, spolu s dalšími 220 (téměř) řízenými střelami. Všechno bylo synchronizováno tak, aby to zasahovalo izraelské obyvatelstvo.

V izraelských komentářích se opakuje myšlenka, že je třeba vzít v úvahu, co zaplatíte, když nemáte obranu, ve srovnání s cenou systému... a že odražení raketové hrozby zachrání mnoho životů a zabrání velkým škodám na majetku. Pozorovatelům neuniklo ani to, že izraelská burza 14. dubna pokračovala v práci a lidé šli do zaměstnání jako jindy. Takže to stálo za to, i když to bylo drahé.

Ale pokud je zde řeč o ekonomice, otázkou v nadcházejících dnech a týdnech zůstává, kdo si vsadil správně? Izrael a USA, nebo Írán?

Podle izraelských odhadů stojí zachycení přilétajících raket během intenzivního bombardování až 285 milionů dolarů za noc. Každý raketový systém Arrow 3 stojí 2 miliony dolarů. A ještě důležitější než cena jsou omezené fyzické zásoby a výrobní kapacity. I při rozdělení výroby v poměru 50:50 nedokážou vojensko-průmyslové podniky Izraele a USA uspokojit poptávku po těchto zbraních. Podle amerických analytiků bude nejnaléhavější otázkou v nadcházejících týdnech to, zda dříve dojdou rakety Íránu, nebo Izraeli.

A co bude dál? Očekávejte další diskuse o Trumpově Zlaté kopuli, jeho pozlacené verzi Reaganovy SDI, které se znovu rozhoří v plné síle. Jak však poukazují izraelští analytici, zkušenosti Izraele nemají USA co nabídnout, protože tam jde o to, jak bránit kontinentální Spojené státy před přilétajícími mezikontinentálními balistickými raketami. Izraelský systém Iron Dome přesto americké plány zkomplikoval ochranou izraelských autorských práv. Proto musely být následně vylepšeny do prezidentovy oblíbené barvy zlata. Trump teď trvá na tom, Amerika bude mít „zcela americký“ systém.

V Evropě bude Izraelská technologie okamžitě nasazena v rámci iniciativy Sky Shield, kterou zahájil německý kancléř Olaf Scholz. Objednávka na systémy Arrow 3 v hodnotě miliard eur již byla podepsána.

A tak proti nudě až příliš známého katastrofického scénáře je tento moment radikální. Máme tu skutečnost, že dvě vojenské velmoci si vyměňují rány v rozpětí 1000 mil nad hlavami milionů nezúčastněných diváků. Obrovské rakety řvoucí hypersonickou rychlostí do vesmíru... a jsou tam zachyceny.

Zaznamenejte si tento okamžik!

S ruským útokem na Ukrajinu a důsledky útoku ze 7. října v Gaze se roky 2023–2025 mohou zapsat do historie nejen jako okamžik nástupu války s drony, ale také jako začátek nové éry raketových a protiraketových bojů. Na tomto pozadí je konvenční letecké bombardování Íránu ze strany Izraele, jakkoli dramatické a účinné, pouhou „pozemní hrou“ ve srovnání s hypersonickým soubojem zuřícím na okraji atmosféry a za jejími hranicemi.

Tolik Adam Tooze o radikálním geo-militarismu a úvaze, kdo vsadil líp…